Zvi Hecker. Dům Neumeister / Winternitzova vila, Praha 5

Winternitzova vila, Na Cihlářce 10, Praha 5 / 15. 7. – 6. 10. 2019 / Setkání s Zvi Heckerem (finisáž) – září 2019 (bude upřesněno)

V zásadě existují dva typy architektury. Architektura jako monument, který můžete obejít, a potom architektura, která obklopuje vás – to je dům.

Dalo by se říct, že takový je i můj celkový přístup – postavit člověka do středu a hmotu okolo něj. Pokud se podíváte na některé mé práce, například Heinz-Galinski-Schule v Berlíně, zjistíte, že tato budova se vlastně nedá obejít. Můžete jedině vejít dovnitř. Funguje jako malé město a já se vždy snažím navrhovat budovy tak, aby byly zároveň i takovým malým městem.


Skici letního domu rodiny Neumeisterů, který by měl stát na výjimečném pozemku v lokalitě Monte Fumo, (katastr městečka Itri, Itálie), vznikly v letech 2017 až 2018. Navrhovaný objekt bude obsahovat tři ložnice, obývací pokoj, kuchyň a jídelnu. Jeho hlavní spirální stěna má být seskládaná z místních materiálů a originálním způsobem navazovat na stávající tradičním dům naproti. Tato zvláštní směs kamene, betonu, kusů asfaltu (ze starých komunikací) a bambusových tyčí je leitmotívem nejnovějšího Zvi Heckerova projektu, myšlenkou, jež v různých obměnách můžeme již najít v jeho dřívějších návrzích.

Nevšední tvorbu Zvi Heckera, architekta a umělce pocházejícího z Krakova, který nyní střídavě žije v Berlíně a Tel Avivu, zásadně určuje geometrie a metafora. Geometrie je u něj nejčastěji zastoupena pravidelným polyedrem, jakožto prostorovým modulem, který se v různých podobách stává nástrojem k uskutečňování teorií Alfreda Neumanna, Heckerova mentora a partnera z doby jejich společného architektonického ateliéru. Neumannovo pojednání „Humanizace prostoru: Systém m-φ“ , které vyšlo v roce 1956, se stalo základem mnoha jejich projektů, které byly realizovány v šedesátých a sedmdesátých letech, aby následně byly zařazeny na seznam toho nejlepšího, co kdy vzniklo v moderní izraelské architektuře. Patří zde, mimo jiné, Radnice v Bat Yamu (1960-1963), Dubinerův obytný dům v Ramat Ganu (1961-1963) a budova mechanických dílen strojní fakulty TU Technion v Haifě (1963-1967), známá taktéž jako Danzigerův dům.

Postupně a stále více do Heckerovy „mnohostěnné architektury“ pronikala metafora jako nositel mimoarchitektonického obsahu. Mezi metaforami, které architekt nejčastěji používal, zvláštní místo zaujímá slunečnice, která je pro něj příkladem a symbolem dokonalosti ve vesmíru přírody a je pro něj druhem božské spirály. Používá také často metaforu knihy, jako jeden z mnoha symbolů judaismu. Tyto metafory byly inspirací pro obytný dům v Ramat Ganu (1985-1989), který je více známy jako „Spirála“, anebo pro Židovskou školu Hanse Galinského v Berlíně (1991-1995) a také pro Židovské kulturní centrum v Duisburgu (1996-2000). A „Spirála“ z Ramat Ganu navíc zaujímá výjimečné místo v Heckerově tvorbě, nejen že je zhmotněním jeho uměleckého manifestu, ale je to i jeho soukromé útočiště během jeho izraelských pobytů.

Ozvěnu této „Spirály“, či lépe řečeno její předobraz, můžeme také velmi dobře vyčíst z ne tak dávno zrozených skic a modelů právě připravovaného domu pro rodinu Neumeisterů na půvabném pozemku v Monte Fumo. Má vyrůst ze směsice místních a částečně již dříve použitých materiálů tak, aby hranice mezi nově vzniklým architektovým dílem a stávajícím, a obklopujícím jej okolím, úplně vyprchala.

Urszula Gołota

Muzeum Architektury we Wrocławiu


Zvi Hecker, se narodil v Krakově roku 1931, vyrůstal v  Samarkandu, v nesnadných podmínkách válečného zázemí, kterým pro Sovětský svaz tehdejší Uzbekistán byl, architekruru nejprve studoval na krakovské polytechnice, ale v roce 1950 odešel do Izraele, kde pokračoval v jejím studiu na Technologickém institutu (Technion) v Haifě. Kromě toho studoval dva roky malířství na Avniho akademii umění v Tel-Avívu. Společně s Eldarem Sharonem působil v architektonickém ateliéru svého bývalého učitele Alfreda Neumanna (jež byl bytostně 39 let svázán s Brnem). Učil architekturu na Lavalově univerzitě v Quebeku a na Univerzitě užitého umění ve Vídni. V roce 1960 se začal věnovat praktické činnosti v Tel Avivu a od roku 1991 pracuje v Berlíně.

K jeho pracím v Izraeli patří radnice v Bat Yamu v Tel Avivu a apartmány v Dubinerově domě (společně s Alfredem Neumannem a Eldarem Sharonem), nebo světově proslulý ikonický Spirálový dům v Ramat Ganu, jež lze považovat za jeho zhmotněný architektonický manifest, anebo muzeum jednotek Palmach v Tel Aviívu (spolu s Rafi Segalem) a areál vojenské akademie v Negevské poušti.

V Evropě navrhl školu Heinze Galinského v Berlíně,(když zvítězil v mezinárodní soutěži na první židovskou školu v poválečném Německu), památník se symbolickými řadami lavic pro bývalou synagogu v berlínské Lindenstrasse (spolu s Eyalem Weizmannem a Michou Ullmanem), židovské kulturní centrum v Duisburgu a v roce 2014 dokončil velkolepá  „kasárna“ královny Máximy na amsterodamském letišti Schiphol.

V roce 1991 reprezentoval s dalšími architekty Izrael na 5. architektonickém bienále v Benátkách a zúčastnil se i 6., 7., 9. a 10. bienále. Jeho dílo je vystavováno v galeriích a muzeích mnoha zemí, například v roce 2015 prezentoval své práce v prestižní galerii SCI-Arc v Los Angeles.

Zvi Hecker uspěl v řadě architektonických soutěží. V roce 1996 byl vyznamenán Německou cenou kritiků za architekturu a roku 1999 Rechterovou cenou za architekturu v Izraeli. Od roku 2013 je čestným členem Amerického ústavu architektů (AIA). Žije a pracuje v Berlíně.


Kreslím, protože musím přemýšlet / Zvi Hecker

Počítačové kresby jsou nezbytným prostředkem mezi architektem a jeho spolupracovníky, případně s pracovníky na stavbě.

Dnes už se tolik nevyžadují kresby a skici rukou, i když jejich důležitost a využitelnost neztratily nic na své platnosti. Význam a jedinečnost takových náčrtů není v jasnosti jejich sdělení , ale v jejich neodmyslitelné nedokonalosti. Jelikož tyto nekomunikuji s nikým jiným, než se svým tvůrcem.

Protože naše mysl ruku nikdy zcela neovládá, dostává se ji volnost vytvářet znaky, jež lze různě interpretovat. Nejednou mne překvapilo, kolik kresba rukou nabízí možností, jež bych si s největší pravděpodobnosti nebyl nikdy schopen vědomě představit.

Architektura jako zřejmě nejsložitější ze všech druhů umění musela vždy v rámci celkového projektu vyhovět mnoha protichůdným požadavkům. Úspěšného řešení nelze proto dosáhnout postupnou analýzou, nýbrž intuitivní syntézou.

Kresby prováděné rukou napomáhají neurčité rozumové úvahy nasměřovat k vizuálním obrazům rodící se koncepce. Záleží pak na očích, aby zjistili a rozluštili jejich smysl.

Architekt přemýšlí očima.

Share Button