Velké ticho / Die Grosse Stille

promítání: 13. ledna 2009 v 15.00 a 18.00 hodin v Minikino kavárně v Moravské Ostravě

režie: Philip Gröning, Německo 2005, 169 min., bar., 1.78:1, francouzsky, latinsky

Celých 16 let čekal německý dokumentarista Philip Gröning na souhlas představitelů kartuziánského řádu s natáčením v klášterní komunitě v Grande Chartreuse, nejstarším klášteře tohoto řádu založeném na konci 11. století. Dalších několik let, včetně režisérova půlročního života v klášteře, zabraly přípravy, natáčení a postprodukce. Výsledkem je skutečně velký film. Nejen délkou a způsobem vzniku, ale i hloubkou ponoru do tématu. Gröningův snímek Velké ticho (Die grosse Stille) ohromil v roce 2005 benátský festival, kde byl uveden mimo soutěž. Po filmových cenách na několika festivalech (Toronto, Rotterdam, Sundance) přišlo i ocenění za nejlepší evropský dokument. A také na dokument neuvěřitelných 35 filmových kopií uváděných v Itálii, pro mimořádný zájem a vyprodané sály brzy zvýšených na 100 kopií. Distribuční zdroje v Bavorsku také uvádějí, že v některých městech v návštěvnosti film předstihl i Harryho Pottera.

Na počátku všeho byla Gröningova touha natočit dílo, které by dokázalo, že i v evropské kulturní tradici lze najít to, po čem zejména do Asie čím dál tím víc pošilhává současná euroatlantická společnost. Zůstaneme-li na poli kinematografie tak v asijském filmu – po tichém světě meditací, ponorů do duše, po vnitřní rovnováze a žití v harmonii. Gröningovi se zdálo, že nakolik jsou asijské filmy, zobrazující podobné náměty zajímavé, přece jen jde pořád o exotiku. Přitom v evropské kulturní tradici lze najít dostatek podobných motivů a zdrojů k nalezení vnitřního klidu. Ba co víc, nejen v historii, ale přímo v naší současnosti.

Kartuziánský řád (Ordo cartusiensis), jehož vznik se klade do roku 1084, kdy se v alpské samotě La Chartreuse u francouzského Grenoble usadila skupina mnichů, aby se pod vedením později svatořečeného Brunona věnovala přísnému mnišskému životu zasvěcenému kontemplaci, je Gröningovi rovnocenou alternativou k východním směrům. „Jsme zvyklí, že filmy tohoto druhu k nám přicházejí z dalekého Východu, a přitom zapomínáme na naše vlastní kořeny, pomocí kterých můžeme objevit své odlišné já,“ komentuje režisér svůj film a jeho ideu.

Gröningovi se mnohaleté čekání na možnost natáčet v Grande Chartreuse vyplatilo. Natočil neuvěřitelně intimní snímek v němž se přitom do blízkosti aktérů nijak nevtírá, respektuje cestu kterou si zvolili – samotu, kontemplaci a rozjímání, zdrženlivost v řeči při zaměstnání (jež je kartuziánskou „specialitou“), snaží se o zachování a nenarušení jejich privátního prostoru. Přitom ale nepodává jen dokumentární svědectví o životě v klášteře uprostřed Alp, ale daří se mu pronikat do podstaty duchovní harmonie aktérů – života v souladu s řádem, naplněného prací, modlitbou a pokorou. Snímá zdánlivě nezajímavé, běžné, všední a neustále se opakující věci – modlitby v samotě cely, práci kuchaře a rozvážení jídla, společné modlitby v chrámu, klášterní holičství, zahradníka pečujícího o klášterní zahradu, pastevce, zvoníka, krejčího při šití řeholního oděvu, úklid, opravu vlastní obuvi, obřad přijímání nového člena atd. Gröning přitom nevnímá život v klášteře izolovaně, odtrženě od okolní přírody. Předně práce některých mnichů je spojena s prací venku a navíc alpská příroda a měnící se roční období dotváří atmosféru života v klášteře, kde se čas nezastavil, jen plyne volněji, klidněji a svým vlastním tempem (symptomatický je v tomto ohledu motiv mnicha, udržujícího v chodu jedny z klášterních hodin, zachycení poryvu větru v klášterní chodbě, proměny slunečního světla dopadajícího do ambitu). Svět za zdmi kláštera ale pro jeho obyvatele není cizinou. Režisérova kamera je dokázala zachytit (vždy v decentním odstupu) i při procházkách přírodou nebo při zimním sáňkování. Naopak podivně působí skupinka turistů, která se na klášter dívá z jednoho blízkého návrší a rozpráví si o něm.

 

Velké ticho je mimořádný film. Je to filmová esej o (možné) cestě k harmonii duše a těla. O (možné) cestě k harmonii se světem. O cestě na níž je jakýkoliv úkon a čin prodchnut posvátnou spiritualitou a pokorou. Gröning netvrdí, že jedině tímto způsobem se lze podobné harmonie dobrat. Jeho film je ale rozhodně pozvánkou do hlubiny našich vlastních myslí a srdcí. Do velkého ticha, přicházejícího s každým usmířením, jak praví motto filmu:


Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“
A hle, Hospodin se tudy ubírá.
Před Hospodinem veliký a silný vítr,
rozervávající hory a tříštící skály,
ale Hospodin v tom větru nebyl.
Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl.
Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl.
Po ohni hlas tichý, jemný.

1 Kr 19, 11-12

 

text © 2008, Petr Gajdošík – nostalghia.cz

Filmový program:

Vydaný u příležitosti mimořádné projekce filmu v ostravské Minikino kavárně – 13. ledna 2008

Share Button