Trojhlavý drak / archiweb.cz

Trojhlavý drak | Trójgłowy smok | Dreiköpfiger Drache 2014. Architektura Horního Slezska (1922-1933)
Kabinet architektury/ Opavská kulturní organizace OKO od 9.ledna do 9.března 2014

Nepříliš dlouhé období dvaceti let mezi válkami zanechalo nepřehlédnutelný otisk v architektuře celého Horního Slezska. Byla to doba nespoutané kreativity a progresivních experimentů charakteristická pro Evropu třicátých let dvacátého století… Nyní s odstupem sedmdesáti let pod silnou vrstvou prachu objevujeme hynoucí krásu …
Výstava „Trojhlavý drak“ je dalším krokem stejnojmenného projektu, jenž patří k aktivitám, jejichž cílem je mapovat architektonické dědictví 20. století. Ve své první fázi se zaměřujeme na architekturu meziválečného období.
Prvotním impulsem ke vzniku výstavy byla kniha „Umění Horního Slezska od středověku do konce 20. století“ editorky Ewy Chojecké, která nás uchvátila šíří záběru, respektem k minulosti i současnosti a odbornou věcností. Nadšení a inspiraci poskytly také první „moravsko-slezské“ díly Šumných měst, které byly nejen poučné, ale i vlídně a elegantně hravé.
Po zhlédnutí dokumentárního filmu polské režisérky Jadwigy Kocur „ Dvouhlavý drak.Architektura meziválečné doby v Horním Slezsku“ jsme již věděli, že architekturu a umění prvorepublikového Československa musíme navrátit do kontextu celého Horního Slezska.
Každá doba má svého nezkrotného draka – zde funkcionalistické hnutí a jeho dvě hlavy, symbolizující oba kulturní a národní (polský a německý) živly popisované oblasti.
Myslíme si, že pro úplnost a pochopení ducha tehdejšího Horního Slezska jako celku musí mít „meziválečný drak“ ještě hlavu třetí, hlavu „českou“.
Výstava je průběžně doplňována o nové objekty a je koncipována jako dlouhodobý projekt (2009 až 2019) jehož cílem je zachytit architektonické dědictví 20.století. Ve své první fázi se zaměřuje na architekturu meziválečného období.

Kurátoři výstavy:
Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec (česká část), Ryszard Nakonieczny, Justyna Wojtas (polská a německá část)

Místa prezentace výstavy:
Kabinet architektury – Dům umění/ GVUO, Ostrava/ 2009
Galeria Wydziału Architektury, Gliwice/2010
Muzeum Architektury we Wrocławiu, Wrocław/ 2010
Galeria Café Silesia, Zabrze/ 2010
Galeria Architektury SARP, Katowice/ 2010
Wojewódzka Biblioteka Pedagogiczna, Strzelce Opolskie/ 2011
Kabinet architektury-Dům Umění/ OKO, Opava/ 2014

Výstavu doprovází text Radovana Lipuse, rodilého Hornoslezana, jež poznamenal k tématu:

Slezsko – zmizelá země. Středoevropská Atlantida. Kus kontinentu, kde se po staletí střídal jazyk, vládci, národnost i víra. V paměti starých map hrdá orlice svírá říši od Jablunkova až někam za Goerlitz. Slyšíš? Vratislav. Breslau. Wroclav.
Kouř hutí z Katowic je rodným bratrem dýmu z Bohumína, Ostravy a Třince. Horní a Dolní Slezsko, dvě strany jedné zlaté mince, staré a vzácné ražby. Země bohatá a plná, z níž vytěžit chtěl každý maximum. Vídeň. Berlín. Varšava i Praha. Každý trůn, každá vláda. Uhlí a ocel. Klec s horníky se skřípěním padá do hlubin antracitu jak hlučný batyskaf. Svatá Barboro, dej prosím, živ a zdráv vrátit se zase zpět! Domů do kolonie. Kde je pět dětí s usouženou ženou. Za plotem černý rybíz. Fasádu začouzenou má režný neomítaný domek. Römergrube. Salma. Nikiszowiec. Polámaný stromek s otrhanými třešněmi. Slepice. Potrubí a dráty se všemi těmi – telegrafy a spěšnými depešemi. Haldy. Struska. Prach. Nahoře, někde na vlnách vzduch nikdy není němý, dodnes zní: swing, modlitby, předpověď počasí, zpěv i pláč. Střelba. Siréna. Vypínač: Všechno/Nic. Stále je transmituje dřevěný vysílač u Gliwic.
Vykřičník z horkého srpna v třicátém devátém. Na cokoliv se zeptáte – vám Slezsko odpoví. Jak se umírá? Jak se bohatne? Jak se hladoví? Jak se ostří nůž? Jak se pašuje vodka? Jak se nepotkat už – i na to jak se potkat v rozptýlených vesnicích i zdejších příliš prorostlých městech. Krátká řeč v úsporně přesných gestech převedená do urbanismu i architektury. Cihlové kostelní věže tu hledí na svět shůry stejně jako komíny a vysoké pece. Železné mosty tvoří interpunkci řece. Odře. Olze. Bielé.
Žádné jméno tu nikdy není celé jen v jednom jazyce. Cieszyn. Těšín. Teschen. Jako oblá krabice na pražená zrna z Brazílie – kavárna Avion – legenda neúplná ve vzpomínkách žije, vtěsnaná do pouhých sedmi let. Velké evropské dějiny – malý slezský svět. Rosalie Wiesner. Václav Nekvasil. Židovská restauratérka. Český architekt. Vlastní krev do cizích žil. Německá a polská armáda. Exploze! Projít se Slezskem, nastřádat v databance paměti domy i místa, co znějí uboze, velkolepě i zněle. Soupeři. Oběti. Bratři. Nepřátelé. Jedna zem, čtvery dějiny. Pole v plném slunci se stíny těžních věží. Červenec. Dolovat! Tavit! Přežít! Silesia? Architekt Leopold Bauer se svými stavbami od Krnova, Opavy, Bílska až do Vídně. Slezsko. Elegantní moderna tu pableskuje neklidně těkavým třpytem dalších jmen – Otto Prutscher, Tadeusz Michejda, Dominikus Böhm. Zdejší města – do nocí pulzující stigmata. Ulice – vzácné květiny, divoká dravá zvířata. Stavby – exotické mušle, které stojí za to prozkoumat. Bratři Šlapetové přebírají štafetu měkkých křivek od Hanse Scharouna. A v Glivicích právě vchází na balkon třiatřicetiletý Erich Mendelsohn. Před ním je elegantní dům hedvábí Erwina Weichmanna.
Prosvětlená koncertní dvorana v Beuthen/Bytomi pastelovými tóny ohromí, vysněná Hansem Poelzigem. Slezsko! Země, která nepatří nikomu i všem. Různost v jednotě. Jednota v rozmanitosti. Tady jsou všichni doma a všichni něčí hosti.
Slezsko – zmizelá země. Středoevropská Atlantida. Teď je na nás, na její nebeskou mapu přidat – kromě pragmatických dálnic, hranatých hypermarketů a prázdných protihlukových zdí – nové zářivé skvosty. Nová architektonická souhvězdí.

Radovan Lipus

www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=6&id=14779

Share Button