Odmítnutá knihovna a další práce Rafiho Segala (v Ostravě) / literarky.cz

Spolupráce ostravsko-opavského Kabinetu architektury a Galerie výtvarného umění v Ostravě vydala další pozoruhodný plod. Výstava v ostravském Domě umění na Jurečkově ulici představuje vznik několika architektonických projektů amerického architekta izraelského původu Rafiho Segala.

„Architektura je umění dát tvar prostoru, v němž žijí lidé. Jako taková odráží způsob chápání světa (a ukazuje možnosti, jak se k jeho pochopení stavět),“ říká Rafi Segal. Jak konkrétně si to představuje, to ukazují jeho skici, náčrty, nápady, projekty i obrázky realizací na výstavě příznačně nazvané Architektura: koncepce a tvary. Lze z nich vysledovat postupné „uzrávání“ projektu, vystopovat cestu k dobré architektuře. „Umění architektury samotné do výstavních prostor přenést nelze, ale to, jak se mé návrhy rodí, výstava dokumentuje výmluvně,“ říká Segal, který architektonické řešení výstavy v ostravském Domě umění navrhl osobně.

 

Rafi Segal si architektonickou pověst získal jako spolupracovník slavného architekta Zvi Heckera (ten v Ostravě vystavoval letos na jaře). Společně se v letech 1992 až 2000 podíleli například na budově Muzea Palmachu pro Tel Aviv. Asi nejhlasitěji ale rezonovalo jméno Rafaela Segala světovými médii v souvislosti s projektem Národní knihovny Izraele v Jeruzalémě, na němž už pracoval ve svém vlastním ateliéru. Pojal knihovnu jako budovu v „krajině kamenných schodů“, které korespondují s terasovitými pahorky Jeruzaléma. V jeho pojetí knihovna plní tři úkoly – je archou minulých pokladů, důležitým veřejným prostorem moderního Jeruzaléma i prostorem produkce a opatrování budoucích znalostí. Segalův návrh zvítězil v mezinárodní architektonické soutěži – byl označen za kterou „neokázalý, ale originální a unikátní“ –, po hlasitých politických kontroverzích byl však Segalův návrh ze soutěže vyloučen.

Zvi Hecker vítězství i vyloučení Rafiho Segala okomentoval slovy: „Když zvítězil v mezinárodní soutěži na stavbu Izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě, bylo mi jasné, že ten velký projekt dokáže profesionálně zvládnout. Koneckonců i Charlesu Garnierovi bylo pouhých třicet let, když vyhrál soutěž o Pařížskou operu, a přitom do té doby nic nepostavil a neměl ani vlastní studio. Byl jsem přesvědčen, že Rafi Segal promění svůj vítězný návrh ve velké architektonické dílo; měl pro to nejlepší průpravu. Bohužel mu v tom zabránily síly, jimž nemohl čelit. Past byla předem tak nečestně připravená, že pro něho nebylo úniku. Je to definitivně ztráta pro Jeruzalém, ztráta pro civilizovanou společnost a tragická připomínka, jak křehká je práce architekta.“ (Okolnosti vyloučení Segalova projektu podrobně popisuje izraelský architekt Eyal Weizman v článku Nacionalistická knihovna, který loni otiskl autoritativní italský časopis o architektuře a designu Domus. Text, který otiskujeme se svolením autora, najdete jako přílohu tohoto článku.)

 

Segalův ateliér sídlí v současné době v USA. Jeho práce zahrnují projekty a výzkum v oblasti architektury a urbánních řešení. Segal se také věnuje výuce – učil architekturu a urbanismus na MIT, na škole pro absolventy studia designu na Harvardu, na newyorské architektonické škole Cooperovy unie a v současné době vyučuje na škole pro absolventy studia architektury, plánování a ochrany památek GSAPP na Kolumbijské univerzitě.

 

Tuzemský historik architektury Vladimír Šlapeta o Segalově architektonické práci říká, že citlivě dbá na zasazení do daných urbanistických a krajinných souvislostí – ať již jde o projekt Muzea míru v ugandském Kitgumu nebo vily na řeckém ostrově Andros. „Rafi Segal je schopen vytvářet snové až expresívní prostory skromnými a neokázalými formálními prostředky, nenápadně vedenými geometrickými zákonitostmi. Široký repertoár jeho prací zasahuje od velkých urbanistických projektů, přes veřejné a obytné stavby až po scénografický design,“ konstatuje Šlapeta.
Na počátku každého projektu si Rafael Segal vždy klade dvě klíčové otázky: „Jak může mít místo prospěch ze stavby, která se na něm má postavit, a jak může mít stavba prospěch z místa, na němž má být postavena?“ A jak sám konstatuje, takové otázky vedou k jistému vyjednávání mezi stavbou a místem, mezi hmotou a prázdnem. „Obě protilehlé síly přitom zůstávají dominantní, zároveň se však podporují. Je to nejpříznivější poloha, jak dospět k dobré architektuře.“

Expozice bude v Domě umění GVUO otevřena denně mimo pondělí až do 7. září, a to od 10 do 18 hodin.

Dodatek:

 

Nacionalistická knihovna / Eyal Weizman

 

(článek byl se souhlasem autora přeložen z časopisu Domus, kde vyšel v březnu 2013)

 

Neměl by státní projekt – Národní knihovna Izraele – sloužit jeho občanům a subjektům? Neměl by zahrnovat a sloužit i Palestincům v Izraeli a Palestincům uvězněným jen o pár kilometrů dál, zavřeným za zdí, která jim zabraňuje se k budově dostat?

V prosinci 2012, pouhé tři měsíce poté, co se architekt Rafi Segal z Princetonu stal vítězem mezinárodní soutěže na stavbu Národní knihovny Izraele v Jeruzalémě, byl z projektu vyloučen. Do soutěže vypsané pro izraelské architekty přišlo celkem 80 návrhů. Čtyři vítězové postoupili do druhého kola, k němuž bylo přizváno i dalších osm firem, mezi nimi i Shigeru Ban, Ken Yeang, David Chipperfield a Moshe Safdie. I prestižní porota měla mezinárodní obsazení, předsedal jí Luis Fernández-Galiano a jejími členy byli kromě jiných Rafael Moneo a Craig Dykers. Jednohlasně vybrala Segalovu práci, kterou označila za „neokázalou, ale originální a unikátní“.

 

Ocenění muselo být ve velkém kontrastu s tím, co její členové bezpochyby spatřili během návštěvy Jeruzaléma – muskulární architekturu nadvlády a segregace definující izraelskou kontrolu v oblasti, a „herodovské“ fantazie, jež zjevně ovládaly současné architekty, pokud jim bylo umožněno v tomto městě stavět. Zmíněný problém prohloubila nejen aspirace knihovny stát se „národní knihovnou Židů“, ale i historická role, kterou její sponzoři – Yad Hanadiv (bývalé palestinsko-židovské kolonizační sdružení), filantropická odnož Rothschildovy rodiny – hráli při výstavbě moderního izraelského státu. Od konce 19. století podporoval majetek Rothschildů zemědělské osady a později i nejdůležitější veřejné instituce v zemi, Kneset a Nejvyšší soud, jež obě stojí nedaleko místa, které bylo pro novou Národní knihovnu vybráno.

Organizátoři a sponzoři stavby uvedli pro vyloučení vítězného architekta jen velmi vágní a přehnaně právní důvody. Segal byl údajně vyloučen, protože „nebyl schopen stanovit podmínky, za nichž by bylo možné s ním uzavřít dohodu“.

 

Ale spiknutí proti Segalovi postupně nabývalo hutnějších a zamlženějších forem. Několik týdnů poté, co bylo v Jeruzalémě oznámeno jeho vítězství, zaslali jisté skupiny z městského úřadu dopisy na předsednictvo vlády, ministerstvo kultury a do tisku s požadavkem, aby byl Segal okamžitě z projektu vyloučen. V odůvodnění bylo citováno z knihy Občanská okupace: politika izraelské architektury – týkající se publikace, kterou jsme se Segalem vydávali v roce 2002 a v níž jsme analyzovali izraelskou osídlovací politiku a roli, již v ní hráli izraelští architekti. Výstava i kniha byly zcenzurovány Izraelskou asociací jednoty architektů IAUA, ale v roce 2003 byla instalována v New Yorku a v Berlíně; kniha samotná byla opakovaně vydávána ve Velké Británii a USA. Představitelé městského úřadu v Jeruzalémě, kteří zasedali v plánovací komisi, pohrozili, že celý projekt administrativně zdrží a zablokují do té doby, než „Národní knihovna vybere architekta ze sionistických kruhů žijících v Izraeli“.

 

Představitelé Národní knihovny popřeli, že důvodem Segalova vyloučení bylo právě toto úřední stanovisko, ale nedokázali ho proti těmto útokům ubránit, čímž posílili spekulace, že motivy pro vyloučení měly skutečně politické pozadí. Po jeho odstranění zveřejnili organizátoři oficiální vysvětlení – Bing Wang, jeden z bývalých Segalových kolegů na Harvardské škole designu, jehož bostonské studio se plánování projektu zúčastnilo, napadl výhradní intelektuální vlastnictví vítězného projektu. Většina architektů se zkušenostmi s produkcí soutěžních návrhů ví, že členové týmu jsou přirozenou a neodlučitelnou součástí architektonické produkce, a odůvodnění ze strany organizátorů chápou jako administrativní neporozumění architektonickému procesu. Lze rovněž předpokládat, že organizátoři by byli snadno schopni dojít ke konečnému rozhodnutí, kdyby jim o to opravdu šlo. Nakonec se ukázalo, že IAUA podporovala osobu, proti níž původně vlastně vystupovala.

Po svém vyloučení se Segal odvolal u jeruzalémského okresního soudu s požadavkem, aby bylo jeho vítězství v soutěži uznáno. Organizátoři kalkulující s vleklým sporem si pospíšili s vyhlášením nové soutěže, jež měla vybrat vítěze z firem uznávaných v Izraeli a v zahraničí.

Anonymní a otevřená soutěž je přes veškeré své slabiny nejlepším mechanismem, jak podpořit a ochránit vynikající architektonické dovednosti před zkorumpovanými vztahy mezi politikou a financemi. Jakmile se někdo zúčastní soutěže, je nucen odpovídat na otázky organizátorů, jež jsou samy o sobě více než pochybné… Jakým právem usiluje stát o vybudování stavby, jejímž smyslem je reprezentovat a opatrovat kulturní dědictví Židů – většinou sepsané lidmi, kteří sami jsou v opozici proti židovskému nacionalismu a nacionalistické politice současného Izraele? Neměl by státní projekt sloužit jeho občanům a subjektům? Neměl by zahrnovat a sloužit i Palestincům v Izraeli a Palestincům uvězněným jen o pár kilometrů dál, zavřeným za zdí, která jim zabraňuje se k budově dostat? Kromě toho uchovávají sklady Národní knihovny tisíce odcizených svazků, jež původně patřily Palestincům vyhnaným z domovů v roce 1948 (al Nakba). Dnes jsou i tyto knihy považovány za součást izraelského dědictví.

Až začnou architektonické firmy, nyní jediné způsobilé zúčastnit se soutěže, uvažovat, zda odpoví na výzvu k účasti na druhé soutěži o stavbu Národní knihovny Izraele, měly by si připomenout jinou ústřední ulici v Tel Avivu – Rothschildovu třídu –, pojmenovanou po mecenáši, který využil svých bohatých bankovních zdrojů v 80. letech 19. století k zakládání odlehlých osad v Palestině. Tato třída byla místem, z něhož roku 2011 vyšly protesty za sociální spravedlnost z improvizovaného stanového městečka nazývaného „Rothschildův roh Tahriru“ (Tahrir – arabsky „osvobození“, jinak rovněž náměstí v Káhiře). Protestovalo se proti aroganci bankéřů ve 20. století. Podobně měla definitivně skončit i koloniální filantropie 19. století.

zdroj: http://www.literarky.cz/kultura/art/18086-odmitnuta-knihovna-a-dali-prace-rafiho-segala-v-ostrav

Share Button