Mrtvé město – Opava 1945 / Galerii Obecního domu v Opavě

Galerii Obecního domu v Opavě / 2. 4. – 3. 5. 2015 / Vernisáž výstavy ve středu 1. dubna v 17.00 hodin

 

Výstava se koná v rámci 19. ročníku festivalu Další břehy – „Dar smrti, dar života“. K 70. výročí konce druhé světové války ji připravili kurátoři Dalibor Halátek a Jiří Siostrzonek. Organizátory jsou Statutární město Opava, Opavská kulturní organizace spolu s Institutem tvůrčí fotografie a Centrem multimediální tvorby FPF Slezské univerzity v Opavě.
Mezi čtyřicítkou snímků můžete vidět například fotografie lidí procházejících se městem, městem, které se probouzí ze své smrti na konci války. K nebi neční trosky a ohořelé komíny, ale v ulicích stojí průčelí opuštěných domů, které se začínají v důsledku přestálých požárů, otřesů a hrůz pomalu hroutit k zemi. A mezi nimi museli Opavané znovu budovat své město, nejprve tím, že začali odstraňovat sutiny a celé bloky.

 

Reinkarnace Opavy
„Pohleďte na ty ďábelské prostředky zkázy!
Vynalezli je bezchybní gentlemani, úctyhodní občané.
A když celá záležitost vyletí do povětří
a otevře se nepopsatelné peklo destrukce,
tak se zdá, že za to nikdo nenese odpovědnost.
Prostě se to událo, a přece to všechno způsobili lidé.“

C.G.Jung

Historii každého města můžeme přirovnat k životním etapám živého organismu. V biografiích obcí existují záznamy od jejich vzniku, rozvoje, ale také zániku, stejně jako v případě naplňování životní dráhy konkrétního jedince. Plánování, početí, zrození, zrání, nemoci a léčba, zušlechťování i týrání, kosmetické a chirurgické zásahy do tváře města, revitalizace i degradace a závěrečná involuce vedoucí k poslednímu výdechu města. A právě závěrečná fáze života lidského sídla nabývá v historii mnoha podob.
Jsou města, která přestanou fungovat, protože jejich maligní bujení zapříčinilo sebedestrukci. Jiná města (například Detroit) zkolabovala negativním působením ekonomických a sociálních procesů, vylidnila se a čekají na milosrdný akt pohlcení novou přírodou. Přírodní katastrofy patří mezi neovlivnitelné a nepředvídatelné příčiny zániku řady sídel. Kulturní krajina je v podstatě palimpsest, který na sebe vrství příběhy osídlení, ale i historii jednotlivých domů, zahrad, náměstí a zároveň působí jako varovný vizuální symbol vztahující se k pomíjivosti lidského konání v proudu plynoucího času.
Ale nejméně pochopitelná forma zániku lidských sídel jsou války, revoluce a další agresivní formy prosazování moci a ideologie. Řinčení skla, hořící domy vždy měly zvláštní pachuť přitažlivosti pro patologické jedince a skupiny. Často stačí jediné rozbité okno a dům a čtvrť je předurčena k devastaci. Druhá světová válka radikálně proměnila Opavu a její důsledky jsou patrné dodnes. Pahýly domů na jejím konci tvořily kulisu absurdního dramatu o lidské hlouposti a nepoučitelnosti. Opava byla v roce 1945 nejen zničena válečnou katastrofou, ale také v následujících letech byla devastace dovršena necitlivými demoličními a stavebními zásahy. Přesto Opava zažila zázračné „zmrtvýchvstání“. Pro člověka, který podobné kataklyzma nezažil, je téměř nepředstavitelné, že torzo původních opavských obyvatel i nově dosídlení občané se museli každý den rituálně dotýkat každé jednotlivé cihly nesoucí paměť konkrétních lidí a jejich životů. Při odklízení záplavy ruin se na hladině trosek vynořovaly osobní předměty, tapety, kusy nábytku vyrvané z nedávných domovů. Město se také muselo vypořádat se změněnou kulturní a společenskou situací. Noví obyvatelé necítili k městu žádný vztah, přišli do Opavy jako nomádi s několika zavazadly a kromě zabezpečení materiálních potřeb byli postaveni před úkol vytvořit nové společenství lidí.
Dnes můžeme prostřednictvím doposud nepublikovaných fotografií ze soukromého archivu pana Rudolfa Dybowicze zprostředkovaně prožít utrpení lidí, ale také fyzickou bolest města Opavy. Při sledování dokumentárních výjevů chvílemi pravděpodobně podlehneme „hrůzné“ estetice ošklivosti. Pro někoho mohou zobrazené ruiny města vyvolávat dokonce nevysvětlitelné mrazení ze záplavy koncentrovaného lidského zmaru a bezvýchodnosti. Za tyto pocity se však nemusíme stydět, stejné stavy prožívali už romantikové ve zříceninách starých klášterů, hradů pohlcených přírodou. Důležité je však vědomí, že život bez násilí není danou samozřejmostí a že každý jedinec má tu moc být pozitivní součástí tohoto světa.
Jiří Siostrzonek

„Vidím vlát prapory na věžích bílého města …

…Jak je vznešené a uspokojující, že dnes vlají v Opavě již jen prapory červeno – modro – bílé, třebaže tyto prapory tkví v troskách, v rumovišti a spáleništi! Právě na této zkáze rodí se nový život československý s příchutí slezské svéráznosti. Chlop, roba i děcko, žhnoucí srdce a nedočkavé ruce, dali se do díla obnovy, aby realisovali visi svého barda a dostavěli pro vlající prapory bílé věže …

… Naše úkoly rekonstrukční nesnesou srovnání s jinými válkou znamenanými městy. Jsou hrůzné ve své mnohosti a rozsáhlosti. Opava si svými obětmi za ostravsko-karvinský revír vysloužila pojmenování „Mrtvé město“, neboť bylo obecným přesvědčení, že toto město již nikdy nepovstane, nevzroste a nevzkřísí se ke staré slávě prvního, největšího a hlavního města ve Slezsku …“

Vladimír Mařádek
předseda NV hlavního města Opavy
Opava, 17. říjen 1946
Úvodník prvního čísla Věstníku hlavního města Opavy

Share Button