Milan Pitlach – Londýnský deník / Dům umění Opava (OKO)

19. 5. – 2. 7. 2017 / Dům umění Opava (OKO) / 19. 5. – 2. 7. 2017, vernisáž 19. 5. 2017 v 17.00 hodin

Hledal jsem název a napadlo mě slovo Deník. Londýnský deník. Jak jinak nazvat všechna ta setkání jenom instinktivně zaznamenávaná na pásy filmu? Nikdy jsem nefotografoval Ulici nebo Trávu, pouze jsem se pohyboval v prostoru a čase ve snaze dopátrat se skutečného obsahu lidských gest, jejichž význam jsem tehdy začínal chápat. Hledáčkem fotoaparátu jsem přitom odlišoval smysluplná gesta od prázdných a zaznamenával ta, která se mi zdála příznačná nebo příliš krásná, než aby byla zapomenuta. Fotografie jsou mou pamětí.

Nikdy předtím jsem nefotografoval, v Londýně jsem neviděl jediný otisk z oněch osmi tisíc fotografií, které jsem tam udělal. Jak jsem vjemy jenom hromadil, stejně tak jsem jenom zakládal stránky vyvolaných negativů. Teprve po návratu do Prahy jsem složil dohromady všechny, nebo všechny dostupné kousky té bláznivě velké skládanky, abych konečně uviděl obraz té tolik odlišné, pohyblivé anglické skutečnosti, jejíž záznam vám tady předkládám. Jenom záznam, protože jakákoliv skutečnost je příliš komplexní, než aby se dala zakódovat do obdélníčků citlivé vrstvy filmu. Ve fotografiích, které máte před sebou, chybí barvy, vůně, zvuk větru a hudba, scény jsou vytrženy ze souvislostí a lidé zde nemluví. Velmi mi záleží na tom, abych byl jednoznačný, ale obávám se, že pro kohokoliv jiného je věrnost těchto obrazů pouze funkcí míry vcítění. To je ale charakter tohoto média. Kromě toho neukazuji celé spektrum skutečnosti. Existovaly světy, ke kterým jsem se ani nepřiblížil, buď z nezájmu, nebo proto, že jsem k nim neměl přístup. Pohyboval jsem se po drahách, které byly dány mým věkem, mými zálibami, charakterem mých londýnských přátel, místem, kde jsem bydlel, a také, protože mluvíme o fotografii, náhodou. Objektivní je snad jedině svědectví o povaze mého tehdejšího vidění.

Nemám se za fotografa. Kamera je pro mne především nástrojem poznání a porozumění. Střádám ty zlomky skutečnosti, které by možná jinak upadly v zapomnění, abych obohatil své vědomí o novou vrstvu, kladu je vedle sebe, abych v jejich mnohosti nalézal společného jmenovatele. Moje tematická práce spočívá v hledání souvislostí. Respektuji přitom specifikum tohoto výrazového prostředku, fotografie, ke kterému mě přivedla jeho dostupnost, dovolující organické rozvíjení tvorby v čase bez vnějších vlivů.

Časem možná tyto fotografie ztratí onu naléhavost, kterou pro mne měly v době, kdy jsem je pořizoval. Stanou se vrstvou, jejíž potenciál se bude umenšovat, tak jak bude postupně překrývána jinými vrstvami. Budiž. Protože na fotografiích samotných tolik netrvám. Mnohem důležitější než ony byl pro mne jimi zprostředkovaný proces poznávání, který formoval mé vědomí. A to je to jediné, na čem musím trvat.

In search of a title I found that the word Diary fixed itself in my mind. London Diary. What other name could be given to all those encounters recorded only instinctively on strips of film? I never set out to photograph The Street or Grass, I just moved in space and time trying to decipher the meaning, the real meaning, of the human gestures which I found suddenly, differentiating through the camera’s viewer the significant from the empty ones, recording those which seemed to me to be characteristic or too beautiful to be forgotten.

Before London I did not take pictures In London I saw not a single print of the eight thousand photographs I made there. As I accumulated impressions so I gathered and hoarded sheets of developed negatives. Only after returning to Prague did I put together all, at least all available, parts of this huge jig-saw puzzle to see at last the full picture of that so different, so dynamic, English reality, a record of which I present now. Only a record, because every reality is too complex to be encoded in little rectangles of thin, light-sensitive material. The photographs you see here at lack colour, scent, the sound of the wind, or of music; scenes are isolated extracts and people do not speak. I aim to be accurate but I am afraid for anyone else the fidelity of these pictures will depend on possible empathy. But this is in the nature of the medium. Besides, what I portrayed was a limited spectrum. There were worlds which I did not approach, from lack of engagement or simply because I had no key to them. I followed courses which were determined by my age, my interests, my network of friends, the place where I lived and, since we are speaking of photography, by coincidence. The only objective in the photographs is evidence of the art of my seeing.

I do not regard myself as a photographer. The camera is for me no more than a tool of recognition and understanding. I collect fragments of reality, which might be forgotten, to enrich my consciousness with an extra layer, I set them one next to the other to find in their complexity a common denominator. My leitmotif could be described as a search for context. But I respect the specific features of this medium, photography, which attracted me by its accessibility, allowing the organic development of creativity without any external influence.

It could be that in time these photographs will lose the urgency which they had for me at the time I made them. They will become a layer of history, its potential diminished as new layers form themselves over it. Let it be so. I will accept that. I do not insist on them. Because much more important than the photographs was the process of recognition, of learning, that they mediated, which formed my consciousness. And it is on this that I must insist.

Milan Pitlach, 1975

Text pro katalog výstavyLondýnský deník v Moravské galerii v Brně v roce 1975, která byla zakázána cenzurou. / Text for the catalogue of an exhibition ‘London Diary’ planned for the Moravian Gallery in Brno in 1975 but forbidden by government censorship.

Poznámka / Note:

Všechny negativy anglických fotografií zabavila po mé emigraci policie a pokusy získat je po roce 1989 zpět byly bezvýsledné. Z osmi tisíc negativů a stovek fotografií mi zůstaly jenom kontaktní otisky a snad sto zvětšenin. Lituji toho, protože výběr fotografií tohoto cyklu jsem ukončil někdy v roce 1975. Prohlížím-li si kontaktní otisky dnes, nemohu se ubránit lítosti nad tím, kolik fotografií jsem tehdy nedocenil.

All my negatives from England were seized by the Czech police after my emigration in 1980 and attempts to get them back after 1989 have proved fruitless. All that remains to me are 200 sheets of contact prints and some hundred blow-ups. Unfortunately the last time I went through my London pictures was in 1975. Looking at the contact prints now I can only regret the loss of photographs with qualities I did not perhaps value enough at that time.


„…Soubor fotografií vybraný z 8000 negativů byl brilantní. Je svým způsobem dodnes ukázkou klasické bezprostřední fotografie vzaté přímo ze života bez jakéhokoliv aranžování a zasahování, bez umělého přisvětlování a jiných technických úprav. Jsou jasným příkladem živé subjektivní fotografie, která v této kvalitě, počtu a celistvosti souboru nemá u nás obdoby. Jednotnost tématu a přístupu, zaujetí, kultivované podání a nazření, činí z těchto prvních fotografií Milana Pitlacha ojedinelou záležitost. Jeho osobní svědectví poukazuje na podstatné. Komposiční řešení jsou přehledná a výrazná, působivá a racionální. Vybrané typy, které vytvářejí v beztvaré hmotě davu isolované body, jsou ušlechtilé a krásné, aby posloužily svou čistotou k lepšímu pochopení onoho mysteria. Rozlehlá asambláž vytvořená těly a foliemi, vlastně témeř homogernní masa podivuhodně zabaleného živočišného útvaru ukazuje na pojetí novodobých materiálů a struktury. Hmoty, látky, nápisy jako Love, Help a znaky Aktuál a Yin a Yang byly pro nás také symboly jiného světa… “

„…The series of photographs selected from 8000 negatives was brilliant. Even today it stands as exemplary of classical, photographic immediacy — photography taken directly from life without any intervening arrangements, without addition of artificial light and other technical modifications. It represents a vivid, subjective photography which, as an ensemble, and in this quantity and quality, has no parallel in this country. The homogeneity of theme and approach, the sense of engagement, the sophistication of vision and presentation make these first photographs of Milan Pitlach a unique collection. His personal testimony displays certain fundamental features. Compositional solutions are persuasive and distinctive, rational and compelling. The human subjects chosen, which create isolated points within the amorphous pattern of bodies, are striking and beautiful, their nobility contributing to an understanding of the mysterium. A great assemblage of bodies and plastic sheeting, an almost homogenous mass, a strangely wrapped animal-like formation, suggests the use of new materials in modern art. Textures, fabrics, inscriptions like ‘Love’, ‘Help’, and signs like the CND and Yin and Yang were for us symbols of another world….

Anna Fárová

katalog výstavy Milan Pitlach v Galerii Fronta Praha, 1994
/ Catalogue of the exhibition Milan Pitlach in Gallery Fronta, Prague 1994

„…Je přirozené, že se v jeho fotografiích objevují vztahy k dosavadní tradici tzv. přímé fotografie, a to tím spíš, ze v rámci daného typu fotografie je Milan Pitlach vyjímečně všestranným autorem, ktery umí zpodobnit stejně citlivě věci živé i neživé a který si dovede všimnout jak ryze vizuálních hodnot skutečnosti, tak jejich aspektů materiálních, sociálních, racionálních, symbolických, fantazijních. Některé snímky překvapí dokonalou formální výstavbou (fotografie přírody a architektury), jiné naopak obětují vše pro zachycení okamžitého výrazu tváře nebo gesta. To však není hlavní. Schopnost reagovat v širokém spektru jen rozmnožuje možnosti realizace autorského přístupu. Fotografie se tak stává mediem vyhraněného osobního vědomí, motivovaného bohatou a historicky, sociologicky, logicky i geograficky přesně situovanou strukturou zážitkových a emotivních obsahů. Jen díky vyhraněnému osobnímu postoji je Milan Pitlach schopen tlumočit po svém sensibilitu své generace a odhalovat alespoň některé z příznačných rysů dneška.“

„… Tyto fotografie představují něco více než jen střípky anglické skutečnosti. Je to osobitý obraz dějinného okamžiku anglické společnosti… “

It is easy to see that in the photographs of Milan Pitlach we can trace links to the tradition of straight photography – all the more so, as the author is an extremely versatile photographer who portrays people as well as objects or landscapes with the same sensitivity, attending to the visual values of observed reality as well as other aspects: material, social, rational, symbolic or surreal. Some pictures surprise in their perfect formal construction, others sacrifice everything to intercept a gesture or facial expression. But this is not what is most important. The ability to react in such a range of ways multiplies the possibilities of the author’s achievement with his individual approach. Thus photography becomes a medium of subjective consciousness motivated by a well defined structure of experience and emotion, rich in historical, sociological, logical, and geographical feeling.

„… these photographs are more than fragments of an English reality. They represent a personal reflection of a certain historical moment in British society.

Antonín Dufek

Revue fotografie 3/1976

„…Milan Pitlach přivezl z pracovního architektonického pobytu v Londýně obrazové svědectví o britské alternativě. Nejen na mne jeho zveřejnění zapůsobilo jako zjevení,,,.“

„…Album ukazuje, jak dobře se Pitlachovy obrazy obejdou bez vnější spojnice. Úběžníkem výběru zde neni postiženi určitého syžetu, nýbrž spíše vymezení těžiště díla. Podařilo se nalézt průsečík vizuální vytříbenosti s naléhavostí humanistického poselství. To obnáší nejsilnější polohu Pitlachova názoru: tvůrce přetavil subjektivitou pohedu dokumentarismus v obecné podobenství antropocentrické planetární sudby, jež se generaci po generaci odbývá vždy s novou nevyhnutelností proměnlivého svérázu….“

It was during those post-invasion years that Pitlach brought home a visual testimony to the British alternative: photographs taken while working as a London architect in 1969-70. His work came to me as a revelation, and I was not alone. For me, his generation embodied the ideals of the 1960s.”

„…This book demonstrates how well Pitlach´s photographs stand alone, without explanation or external context. These images were not chosen in order to describe a particular theme or social system, but rather from the need to emphasise what is most important in this body of work. He has succeeded in finding the point where visual refinement and the urgency of his humanist message meet one another. This is the strongest aspect of Pitlach´s work: that the artist has used subjectivity to transform documentary photography into a general allegory of human life. It is a fate that man is forced to repeat generation after generation, with some variations each time, but inescapable nonetheless….

Josef Moucha

Milan Pitlach, FOTO-MIDA, České Budějovice, 2000


Byl to rok přistání na Měsíci, rok, kdy se Kaddáfí chopil moci a Arafat se stal vůdcem OOP, kdy Husák nahradil Dubčeka. Byla to doba protestů a demonstrací, proti apartheidu, proti válce ve Vietnamu, proti imperialismu, proti potlačování lidských práv. Byl to čas festivalu ve Woodstoku, Costa-Gavrasova filmu Z, alba Abbey Road a protestu Johna Lennona a Yoko Ono zvaného Bed-In. Když Milan Pitlach přijel do Londýna na stáž do architektonické kanceláře, šedesátá léta se zmateně blížila svému konci. Kromě milovaného Asahi Pentaxu toho s sebou mnoho neměl.

Už jsem bydlela v tom velkém viktoriánském domě v ulici North Villas v Camden Townu, když se tam Milan nastěhoval. Znět prostorů malých bytů – všechno účelové místnosti, ke spaní, k práci, vaření, studiu, zábavě, trpění, rozhovorům, tanci, snění – s obyvateli z Japonska a Vychodního Pakistánu, Německa a Indie, Československa a Skotska, dokonce ze samotné Anglie. Všichni pořád pospolu, aby se učili jeden od druhého. V jedné místnosti se servírovala marxisticka dialektika spolu s čajem a vaječným curry, v jiné byla palestinská kauza podporovana (?) falafelem a zrnkovou kávou, v jiné zase byla recitace Přibehu opice, toho čínského puddinku, pro většinu z nás příliš subtilního, splachována vínem Hirondelle (majícím svůj původ zaručeně ve více než jedné zemi). Proudy Bachovy hudby se střidaly s hudbou Rolling Stones a Bismillaha Khana. A celou tu dobu se v Milanově místnosti, snad nejmenší a zařízené nejvýše spartánsky, vršily na polici nad umyvadlem a plynovým vařičem obálky s vyvolanými negativy.

Na často dezolátních plochách, které se dosud nestaly městskými byty a nestačily se zaplnit kreacemi moderních architektů, byly stále ještě patrné válečné šrámy. Jiný důsledek historie, pro město zvláště důležitý, byl nárůst počtu obyvatel přicházejících z Karibiku, Indie, Afriky, z bývalých britských kolonií a dominií. Byl to začátek proměny ústící v multikulturní normalitu, jež je pro dnešní Londýn příznačná. Třídní a rasový systém jako by se byl hroutil v čím dál tolerantnější a rovnostářštější společnosti. My, různorodá cháska v domě v ulici North Villas, jsme se přirozeně v mnoha ohledech cítili svobodní: netížila nás politická ani společenská cenzura, institucionální pravidla ani nesouhlas rodin, ovšem ani osamělost či pocit izolace – při našem způsobu života, který připomínal život v komuně. Zároveň jsme vnímali, že je skvělé být mladý, zkoumat svět prostě tak, že žijeme spolu v té velké metropoli, v níž se člověk mohl těšit dokonce z volné přírody, když nekonečně rozmanitý park Hampstead Heath byl tak lehce dosažitelný.

Milan poznával Londýn tím, ze se jím pohyboval. Weekendy trávil tak, že procházel jeho ulicemi a parky. Londýn, který objevoval je ten Londýn, který dokumentoval. Jeho bezbarvost, jeho kontrasty, jeho půvaby, jeho živost, jeho společenský ruch i jeho odcizenost. Na Milanových fotografiích nalézáme větrem naváté smetí před mříží uzavřenou stanicí podzemní dráhy, stejně jako anonymní dav na eskalátoru v odpolední dopravní špičce, postavy zachumlané do fólie v odděleném nebo sdíleném nepohodlí nebo depresi za ranního chladu či večerního soumraku, vidíme na nich tváře vybledlé všedním dnem nebo vyčerpáním. Vidime také děti, jež si vytvorily hřiště v betonových pustinách nebo na volných zelených plochach, vidime tváře žhnoucí nadšením: pro hudbu, politickou myšlenku, pro život sám. Na jeho fotografiich nalezame kouřem ztemnělé cihelné zdi z industriální éry, s plachtami zoufale o ne bijicimi, stejně jako bílá slova naděje a výzvy na ně napsaná.

Přesný pozorovatel Milan Pitlach nebyl jen pozorovatelem, byl také účastníkem toho všeho. Interakci formy a obsahu, minulosti a přítomnosti, jasu i stínu jeho fotografie brilantně reflektují tuto jeho plodnou dvojnost.

Elizabeth McGrath, červen 2015

Share Button