Martin Strakoš: Obchodní dům Bachner: zanedbaná a opomíjená památka modernismu v centru Ostravy / Krásná Ostrava 02/2013

Na podzim letošního roku uplyne 80 let od dokončení novostavby obchodního domu Bachner v Zámecké ulici v samém centru Moravské Ostravy. Dne 29. září 1933 vydal městský stavební úřad povolení k užívání domu, jehož výstavba byla povolena dne 18. srpna předchozího roku. Tentýž úřad vydal vysvědčení o dokončení stavby dne 5. října 1933. Obchodní dům, jak uváděla reklama z roku 1947, „prodává potraviny a cukrovinky, sklo, porculán, nádobí a kuchyňské potřeby, pánské a dámské módní zboží, textil a pletené zboží, konfekci, hračky, kožené zboží a cestovní kufry, lustry a elektromateriál, zimní a letní sportovní předměty, dětské kočárky a výbavy, kovový a jiný nábytek, kamna a sporáky, parfumerii a bižuterii, čistící potřeby, papír a školní potřeby, gramofonové desky atd.“ Svým řešením, včetně uplatnění vzduchotechniky a výtahů, se novostavba přiřadila ke skupině nejmodernějších staveb svého druhu, tvořících v centru města pozoruhodnou skupinu budov. Patřil k ní Dům služeb Baťa, obchodní dům Brouk a Babka, obchodní dům Textilia a obchodní dům Rix. V samém závěru 30. let se k nim přiřadil i obchodní dům ASO. Bachner není znám jen svým jménem, ilustruje i internacionální povahu obchodního světa a tehdejší ostravské společnosti. Zakladatel firmy Mořic Bachner (1871—1935) pocházel z Haliče, byl židovského vyznání a působil na Ostravsku od roku 1896. Podnikání rodiny bylo natolik úspěšné, že přesunula své působení do samého centra Moravské Ostravy. V roce 1927 vznikla obchodní společnost, která sídlila v nově postaveném domě č. p. 1666 v Zámecké ulici. Dodnes existující dům však nebyl velký a v patrech sloužil k bydlení, takže se firmě záhy nedostávalo prostoru potřebného k rozšíření obchodních ploch.

Na přelomu let 1931 a 1932 se při rekreačním pobytu ve Švýcarsku jeden ze synů Mořice Bachnera Erich seznámil s tehdy již mezinárodně proslaveným architektem Erichem Mendelsohnem (1887—1953), jenž zde trávil vánoční prázdniny. Mendelsohn, původem ze židovské rodiny žijící ve východopruském Olštýnu (něm. Allenstein, nyní v Polsku), vešel ve známost projektem a realizací Einsteinovy věže v Postupimi u Berlína, ukázkovou stavbou expresionistické architektury. Známost si získal také projekty mnoha obchodních domů, například pro firmu Schocken ve Stuttgartu, Norimberku nebo pro další obchodníky v Glivicích, Berlíně či Vratislavi. Důraz na dynamické tvarování hmot a organické formy kombinoval s racionálně pojatými půdorysy a s využitím výtvarně pojaté reklamy jako integrální součásti architektury. Na přelomu 20. a 30. let Mendelsohn zdůrazňoval lapidární tvary a formy související s Novou věcností. Určité dynamické formy, expresivní začlenění umělecky přetvořené reklamy i lapidárnost výrazu, to vše se projevilo i v ostravském případě.

Během výše zmíněného setkání totiž mluvili aktéři následné realizace především o soudobých trendech moderního uspořádání obchodních domů. Mendelsohnovy myšlenky o nutnosti soustředit pozornost zákazníka na prodávané zboží a o nutnosti začlenit do architektury i reklamu zaujaly nejen Ericha Bachnera, ale pravděpodobně i ostatní sourozence a také jejich otce Mořice. Výsledkem byla objednávka projektu novostavby u Mendelsohnovy berlínské kanceláře někdy v průběhu roku 1932. Nevíme, jak probíhala spolupráce, zda Erich Mendelsohn navštívil Moravskou Ostravu a zda na místě samém vznikly nějaké konkrétní nápady, vtělené do projektu. Dům samotný totiž budovala firma Strassmann, Glogar a Korn v průběhu roku 1933. Ocelovou skeletovou konstrukci domu dodaly Vítkovické železárny. Jenže již 31. března toho roku musí Erich Mendelsohn se svou ženou Luise Mendelsohnovou utéct před nacisty a jejich rostoucím terorem v Německu. Jejich cesta přes Nizozemí do Velké Británie a odtud později do Palestiny je dovedla až do Spojených států amerických. Svou poslední kontinentální realizaci v Moravské Ostravě tak Erich Mendelsohn nikdy na vlastní oči nespatřil. To byl jeden z důvodů, proč se až do nedávné doby v přehledech jeho díla příliš často neobjevovala. Podobně složitý osud zasáhl i rodinu Bachnerů a samotný obchodní dům. Část rodiny se zachránila před německou okupací Československa a holocaustem emigrací přes hranici druhé Československé republiky podzemními důlními chodbami do Polska a následně do Palestiny, kde potomci rodiny žijí dodnes. Obchodní dům byl po zřízení protektorátu arizován firmou Brouk a Babka. Koncem srpna 1944 byla budova zasažena bombardováním, přesto však v omezeném rozsahu prodej nadále fungoval. Po skončení války se rodina o svůj majetek znovu přihlásila a obchodní dům opět s pojmenováním Bachner řídil již zmíněný Mořicův syn Erich. Jenže po únoru 1948 byl obchodní dům znárodněn a začleněn do národního podniku Obchodní domy, později Prior. Plány na jeho dostavbu a rozšíření z 60. let se nakonec neuskutečnily.
V letech 1988—1990 se zato uskutečnila nevhodná rekonstrukce budovy, spojená s výměnou subtilních okenních a dveřních výplní za robustní typizované výrobky, s předělením dispozice příčkami mezi schodišťovým prostorem a obchodními prostorami a se zastavěním terasy pro zaměstnance bočního křídla skladů. Po roce 1989 proběhla zároveň privatizace podniku, takže v současnosti je budova, zapsaná v roce 1984 za kulturní památku, v soukromém vlastnictví. Dům je poloprázdný, v přízemí funguje samoobsluha potravin firmy Tesco, ve vyšších podlažích jen sem tam nějaká prodejna rozličného spotřebního zboží. Výkladce parteru byly sice opraveny, jenže ostatní části fasády, obložené keramikou, a nejrůznějšími přestavbami a opravami zdevastované interiéry dokládají, že je nejvyšší čas, aby se přistoupilo k citlivé památkové obnově budovy, dokládající obchodní podnikání jedné ze zdejších židovských rodin a architektonickou práci světově známého architekta.

Firma s něčím takovým nepočítá. Naopak inzeruje, že stavbu hodlá prodat za nějakých osmdesát milionů korun. Tahle nabídka, stav budovy i její neinvenční využití vypovídají ve srovnání s dobou vzniku obchodního domu o úpadku obchodního ducha nejen v tomto konkrétním případě. To samozřejmě nemůže suplovat památková péče a připomínka tvorby Ericha Mendelsohna. Každopádně ale prostřednictvím oživené paměti lze současný nedobrý stav reflektovat, a poukazovat tak na nutnost napravit zmíněnou přezíravost vůči hodnotám, které mohou Ostravu pozvedávat z provinčních měřítek na mezinárodní úroveň. Stačí porovnat současný stav této Mendelsohnovy realizace s osudem bývalého obchodního domu Schocken v Saské Kamenici, kde vzniká architektovo muzeum, nebo s bývalým obchodním domem Petersdorff ve Vratislavi, který slouží nejrůznějším komerčním aktivitám a poměrně dobře reprezentuje péči polské společnosti o architektonické dědictví modernismu a o dílo jednoho ze zásadních světových architektů 20. století.

Share Button