Johan van Dam: István Haász Intenzívní hra světla a stínu na povrchu objektů / Protimluv 3-4 2015

V období od 15. října do 20. listopadu se uskutečnila v Ostravě „dvojvýstava“ Istvána Haásze nazvaná Světloprostory. Šlo o vůbec první umělcovu samostatnou výstavu v České republice, jeho práce zde totiž byly poprvé a prozatím i naposled k vidění v roce 2004, kdy se Haász zúčastnil skupinové výstavy GEOMETRIA MAgyar v Galerii města Plzně (připravené ve spolupráci s Ludwig Múzeum v Budapešti). Slovy Jiřího Valocha, jednoho z dvojice kurátorů tamní výstavy, představovala „nejvýznamnější žijící maďarské umělce, jejichž tvorba rozvíjí v Maďarsku tradičně velice silnou linii geometrické estetiky“.

Poprvé jsem se s Istvánem Haászem setkal v devadesátých letech. V roce 1994 vystavoval takzvané Prae-Post grafiky v galerii ve Staré umělecké kolonii v Szentendre. Pastely, v nichž převažovala černá barva, mi připomínaly architektonické vize. Umělec mi však vysvětlil, že se věnuje převážně malbě a objektům, a že se u něj střídají období, ve kterých dává přednost dvojrozměrné malbě, s těmi, kdy je posedlý prostorovými objekty. Pastely vzniklé mezi těmito obdobími jsou souhrnem zkušeností získaných v jedné umělecké formě, ale už poukazují na to, jak je možné adaptovat je na formu  jinou. S pracemi Istvána Haásze jsem navázal intelektuální vztah na první pohled, což mě samozřejmě vůbec nepřekvapilo, když jsem věděl, že jsou výrazně ovlivněny mým krajanem Pietem Mondrianem a skupinou de Stijl. Intelektuální a puritánská teorie se v nich snoubí se zdravou touhou si hrát, díky níž je každá práce novou výzvou, objevem a zkušeností.
István Haász – příští rok mu bude sedmdesát – šel studovat s cílem stát se učitelem výtvarné výchovy,  pro studium na Akademii výtvarných umění se rozhodl až později. Od počátku byl posedlý minimalistickými geometrickými kompozicemi. Do poloviny osmdesátých let se věnoval především své učitelské profesi, při níž si mimo jiné kreslil, později se však svého středoškolského místa vzdal, aby mohl tvořit a malovat plátna velkých rozměrů. Změna to byla úspěšná: vystavoval jak v Maďarsku, tak v zahraničí; v Polsku vyhrál malířské bienále v Toruni (1990); obdržel stipendium Pollockovy a Krasnerovy nadace (1991, USA), stipendium DAAD (1992, Německo) a stipendium města Mnichova (1994). Získal cenu na VI. Mezinárodním bienále pastelu v polském městě Nowy Sącz (2013), byl hostujícím umělcem v dolnorakouské Kremži (2014/15) a série jeho úspěchů pokračuje dodnes.
Tento rok jsem měl to potěšení zažít práci Istvána Haásze v různých situacích, různých zemích a za různých okolností. V lednu jsem byl v maďarském barokním městě Szentendre kurátorem malé výstavy nazvané Ateliér Kremže („Atelier Krems“), která souhrnně představila Haászova díla vytvořená během jeho uměleckého pobytu v Kremži. Vystaveny byly jak menší grafické práce, v nichž na sebe vzájemně působí linie a plovoucí povrchy, tak trojrozměrné práce inspirované krajinou Kremže a jejího okolí se svahy a terasami. Některé z těchto menších objektů byly rovněž vystaveny v Ostravě. Ústředním tématem výstavy byl však způsob, jakým si Haász hraje s formami, a jak vkládá své úvahy do kompozic osvobozených od všech rušivých prvků, soustředěných na jedinou myšlenku. Tyto pastely možná nepatří mezi mistrovská díla, přesto však nabízejí úžasný vhled do tvůrčího procesu.
V dubnu jsme společně navštívili jinou část světa, Čínu. Organizovali jsme tam výstavu Haászových pastelů a zaměřili se přitom jak na chronologii jeho prací a prostředí, které ovlivňovalo jejich vznik, tak na jejich barevnou škálu a kompozici. Co se týče prostředí, výstava se konala v Maďarském kulturním centru, které sídlí v komplexu Galaxy Soho v Pekingu, v jedné z určujících staveb, kterou navrhla Zaha Hadid. V budově plné futuristických prvků, v níž dominují oblé formy z bílého betonu a skla, jsme instalovali umělcovy pastely z let 1996-2015 ve snaze představit čínskému divákovi barvy Evropy. Barvy Haászových pastelů jakoby připomínaly jeho zkušenosti získané během zahraničních cest a návštěv. Série prací, které byly vytvořeny během pobytu v Benátkách, nebo po návratu z nich, představují hnědé odstíny Umbrie, mozaiky v Chiesa di Santa Maria Assunta na ostrově Torcello nebo modrozelenou barvu Jaderského moře. Práce vzniklé ve Frankfurtu jsou spíše našedlé, jak odrážejí betonový a skleněný vzhled města. Zmínil jsem tyto příklady, abych zdůraznil, že barva typická pro dané místo je prvek, který je v Haászově tvorbě důležitý. Dalo by se říci, že jeho pastely charakterizuje forma a barva – obojí hraje podstatnou roli. Je důležité si uvědomit, že role barvy v jeho pastelech je zcela odlišná od role barvy v jeho objektech. K tomuto tématu se ještě vrátím, až budu hovořit o Haászových objektech.
V květnu proběhla v galerii Centrum Sztuki Galeria EL v polském Elblongu expozice prací Istvána Haásze nazvaná „Przestrzeń światła“ (Světelný prostor), kterou připravili kurátoři Anna Szprynger a Jarosław Denisiuk. Prostředí výstavy bylo opět zcela jiné – bývalý kostel sloužící v současnosti jako kulturní centrum. Cihlové zdi budovy – včetně zbytků omítky a barokních ornamentů – vytvářely kontrast k Haászovým kompozicím. Většina vystavovaných prací byly objekty, v podstatě ty samé, které jsme instalovali v Ostravě (ve Výstavní síni Sokolská 26 a ve Slezskoostravské galerii), které však v prostorné výstavní hale zářily jako svíce v temné katedrále. Bylo zajímavé sledovat, jak barva v téměř monochromních žlutých objektech plnila zcela jinou funkci než v pastelech. Tady žlutá barva nepředváděla svou krásu a teplo, ale především zintenzivňovala hru světla a stínu na povrchu objektů. Řekl jsem v téměř monochromních, protože pod barevným povrchem objektů je ještě vrstva novinového papíru.
Ta má dvojí funkci, obě spočívají v hladkosti povrchu tvořeného minimální strukturou a hladkostí barvy, protože tištěný materiál prosvítá malířskou vrstvou, ale nedodává mu žádný skrytý význam, jak by si někdo mohl myslet, nýbrž způsobuje vibraci povrchu. Navíc způsobuje, že dopadající světlo není tak tvrdé, díky čemuž se povrch stává měkčí. Kompozice neusiluje o (krásu) barvy, kdy se barva stává prostředníkem v práci s kompozicí. Jde o architektonickou konstrukci, v níž je zdánlivě jednoduchá myšlenka zpracována ve třech nebo čtyřech variantách – ty dohromady vytváří strukturální komplex forem, linií, stínů a světla.
Druhá linie Haászových prací se týká formy (povrchu) a její interakce s pozadím. Jsou to dvojrozměrné malby nebo trojrozměrné objekty. Jejich povrch je hladký, barva je jasná, nejsou zde žádné skryté vrstvy. Já spatřuji smysl těchto prací v napětí. Světlo a stín mají minimální vliv na chápání těchto uměleckých děl a ačkoli se toho na povrchu děje jen málo, odráží se v nich základní prvky architektury a vizuální kultury.
Doplněnou o několik nových objektů „elblongskou“ výstavu v Ostravě zcela novým způsobem pojal kurátor Tadeáš Goryczka (ve spolupráci s Milanem Weberem), rozprostřel ji do dvou výstavních prostor, do Galerie Sokolská 26 a do Slezskoostravské  galerie, a nazval ji “Světloprostory”. Opět jiné výstavní místo, tentokrát secesní prostředí, bylo pro kurátora výzvou, aby práce interpretoval po svém. Galerie Sokolská 26 hostila většinu variací ve žluté barvě. Bylo dosaženo zajímavého dialogu mezi komplexními pracemi soustřeďujícími se na světlo a stín a těmi introvertnějšími, v nichž jde o napětí. Ve Slezskoostravské galerii byl výběr pastelů kombinován především s menšími objekty. Výběr prací dodal oběma výstavám zcela jinou atmosféru. Kurátorova volba ve výsledku klade důraz na charakteristiky, které se, vystaveny vedle sebe, stávají tak zjevné, jak nyní jsou. O umělecké tvorbě Istvána Haásze se obecně dá říci, že se soustřeďuje především na jednoduchý motiv čtverce, nic zvláštního. Tato forma vyzařuje klid, uspořádanost a bezpečí. Německý kritik Manfred Wolff napsal, že práce Istvána Haásze jsou jako moralisté nebo kněží – neříkají nic nového, ale neustále nám připomínají naši potřebu řádu. Očišťuje tvar a zbavuje ho všech prvků, které nejsou nutné. Čistá forma však nemůže zůstat osamocena. Je provedena s takovou přesností, že z ní cítíte profesionální znalost, lásku a péči umělce, a to jak se chladná, prudérní forma mění v malou ikonu.

 

Pro mě je István Haász moderní malíř ikon, který okouzluje diváky jak vírou, tak láskou, a před návratem do každodenního života je v jistém smyslu nutí meditovat o každodenních otázkách. Jeho práce jsou současné a nadčasové zároveň, jak dokazuje jejich schopnost působit v historických i moderních budovách. Podle mého názoru je to důsledek redukce forem, přirozenosti barev a tematické otevřenosti. Interpretace různých kurátorů to potvrzují a já doufám, že tuto zkušenost pocítili také návštěvníci jeho výstav i v Ostravě.

Z angličtiny přeložila Soňa Filipová


Johan van Dam

absolvoval Universitu v Utrechtu a Minkema College v oboru kulturologie, je zakládajícím členem Art Expo Budapest, nyní působí především jako hostující pedagog na Fakultě umění University v Pécsi (PTE MK). Věnuje se také publicistice, specializuje se na výtvarné umění. V dubnu tohoto roku jako kurátor zajišťoval výstavu Istvána Haásze, nazvanou Colours of Europe, v Maďarském kulturním centru (Soho) v Pekingu.

Share Button