Francisco Goya. Caprichos / Velká galerie Bíleho zámku – Státní zámek Hradec nad Moravicí

Velká galerie Bíleho zámku – Státní zámek Hradec nad Moravicí / 26. 4. 2019 – 26. 4. 2020, Vernisáž výstavy: 25. 4. 2019 v 16.00 hodin

Desky k Rozmarům byly zpracovány nevšední technikou kombinace leptu a akvatinty, která umožnila malířsky působivou modelaci objemů a tónově měkce odstupňovanou perspektivu; některé z nich Goya retušoval hladítkem a dosáhl velmi působivých šerosvitných účinků. Díky dokonalé obsahové i formální harmonii se staly nepochybně jedním z nejznámějších projevů španělského umění a značnou měrou přispěly k umělcově světové proslulosti.


Výstavu připravil: Národní památkový ústav, Územní památková správa v Kroměříži,  Správa státního zámku Hradec nad Moravicí ve spolupráci s Tatranskou galerii v PopraduKabinetem architektury


„Rozmary“ získal, s největší pravděpodobností přímo ve Španělsku, Felix Maria Vincenc, od roku 1845 IV. kníže Lichnowsky, hrabě z Werdenbergu, svobodný pán z Voštic (1814-1848).

Dvacetidvouletý mladý muž odjel v únoru 1837 do Španělska, zmítajícího se v tzv. karlistické válce o trůn, rozpoutané mezi stoupenci mladičké Isabely II. Bourbonské a jejího strýce Dona Carlose Bourbounského.

Hrabě Felix se přidal ke zdejším legitimistům a jako pobočník Carlosova synovce infanta Dona Sebastiana prošel zemí od baskického Andoainu po Madrid; podnikl také několik tajných diplomatických misí do Francie, Itálie a Rakouska. V roce 1838 byl v přímých bojích vážně raněn a po porážce Dona Carlose o rok později Španělsko opustil.

Státní zámek Hradec nad Moravicí

představil nejvýznačnější soubor své grafické sbírky zatím dvakrát, v roce 1965 a 1996.

Nyní jej doprovází:

Explicación de los Caprichos de Goya escrita por su propia mano“

-Vysvětlení Goyových Rozmarů napsané jeho vlastní rokou-

Rukopis komentářů je uložen v madridském Pradu.

O jejich autenticitě není průkazného dokladu; někteří badatelé je považují

za Goyovy autorské vysvětlivky, jiní je připisují malířovu vnukovi Marianovi.


Francisko José de Goya y Lucientes byl nejdéle žijícím a nejvlivnějším géniem evropského malířství 18. století. Jeho monumentální dílo je charakteristické polaritou barokního vzmachu a klasicistní jasností. Příznačná je skvostná kompozice, zjednodušená technika, velmi originální barevnost a světlost. K osobitým rysům malířova projevu náleží formální deformace tvaru a fantastika obsahu.

Umělecký odkaz Goyův je o to pozoruhodnější, že ač v podstatě autodidakt, nejenže uzavřel kapitolu „tradiční“ španělské malby, ale svým tvůrčím odkazem inspiroval mnohé pozdější malíře, zejména francouzské.

Francisco Goya byl posledním z velkých starých mistrů, jejichž dílo přivedlo na svět nové moderní malířství.

Narodil 30. března 1746 v malé španělské vsi Fuendetos. Jeho otec pracoval jako nevýznamný pozlacovač v malé vlastní dílně v nedaleké Zaragoze. Maminka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu a starala se ještě o další tři syny a dvě dcery.

Goyovo dětství je známé pouze z ústní tradice. Základního vzdělání se mu dostalo ve škole otce Joaguína; navštěvoval také školu kreslení, založenou v roce 1714 sochařem Juanem Ramírezem. Jako 12- až 13letý vstoupil do učení k Josému Luzánovi, malíři věnujícímu se tvorbě konvenčních děl s náboženskou tématikou; v jeho dílně strávil čtyři roky a získal solidní řemeslné základy.

První doložená zpráva hovoří o pobytu 17letého malíře v Madridu, kde patrně pracoval u Francisca Bayeua, předního malíře Karla III.; ostatně s Bayeuovou sestrou Josefínou se v roce 1773 oženil.

Další zprávy zmiňují až Goyovu návštěvu Říma; v tamních galeriích a ateliérech studoval nejen staré mistry, ale především díla soudobých italských klasicistů. Na podzim 1771 byl opět v Zaragoze a vedl tu samostatnou dílnu s početným zákaznictvem.

Nicméně koncem roku 1774 rodný aragonský kraj nadobro opustil a přestěhoval se do Madridu, centra španělského uměleckého dění, soustředěného kolem královského dvora.

Spolu s manželkou se usadil v domě Bayeuových v ulici de Reloj; zde se jin také v listopadu 1775 narodil první syn.

Goya zpočátku pracoval pro královskou gobelínovou manufakturu, sice pilně, ale zřejmě bez nadšení. Nevyhovovaly mu nízké honoráře za kartónové předlohy, ale zejména limitované možnosti tvůrčí.

V roce 1780 se 34letému umělci dostalo prvního veřejného uznání – byl jmenován řádným členem Akademie sv. Ferdinanda, ale přesto ještě několik let bojoval s omezenými mantinely gobelínového návrhářství i ochranářským, leč tíživým poručnictvím švagra.

V roce 1784 přibylo do rodiny druhé dítě, Francisco Xavier, jediné, které otce přežilo.

O rok později byla Goyovi svěřena funkce zástupce ředitele oddělení malby Akademie sv. Ferdinanda se stálým platem. V roce 1786 byl jmenován královským malířem s pevnou odměnou.

Jeho kariéra se počala rychle rozvíjet. A to nejen silou nesporné umělecké geniality, jež postupně docházela uznání, ale také potřebným zásahem přímluvců z vysoce postavených kruhů. Díky jim se mu otevřely mnohé dříve zapovězené dveře a Goya si této reality byl vědom. I nadále sice zůstal věrný církevním objednavatelům a náboženské ikonografii, ale obrátil se také ke konkrétní podobizně, kterou dříve opomíjel. Záhy se stal vyhledávaným portrétistou elitních osobností španělské „hight society“. Obrazy z této kategorie jej provázely po zbytek života a zajistily mu výlučnou roli v tehdejším uměleckém světě.

Díky oficiálním zakázkám a osobním konexím se jeho postavení upevnilo, zvláště poté, co v roce 1788 zemřel pokrokový král Karel III. A na trůn dosedl slabošský Karel IV., který jej povýšil do funkce komorního malíře; léta pak pracoval v blízkosti královského páru.

V roce 1793 malíř vážně onemocněl a po dlouhé rekonvalescenci zůstal nadobro hluchý. Tento handicap – aniž narušil schopnost a smysl pro požitek z nejvybranějších aspektů krásna – jen posílil Goyovu tvůrčí inklinaci k dramatičnosti, fantasknosti a expresivitě.

Události, které provázely okupaci země francouzskými vojsky, usilujícími od roku 1807 o připojení Španělska k Napoleonovu císařství, ovlivnily umělců v osobní a tvůrčí život. Prominentní zakázky řídly.

Děsivé válečné scény, kterých byl za bojů uchvácení trůnu svědkem, nemohly minout jeho náčtrník a paletu. Velké kompozice s těmito náměty tvořil ovšem až po osvobození vlasti.

V průběhu šestileté války se Španělsko zmítalo ve správních zmatcích, mocenském soupeření a vyhroceném politickém pletichaření. Goya sám byl v roce 1814 občansky prověřován a to pro styk, které z existenční nutnosti udržoval s vnuceným panovnickým dvorem Josepha Bonaparta, Napoleonova bratra.

I přes tyto potíže zůstával i nadále dominantním malířem madridské smetánky. O dva roky později se však začal stahovat do ústraní. Nedocházel do Akademie a přetrhal všechny společenské svazky. Žil zřejmě zcela osamocen ve vlastním domě v ulici s příznačným názvem Desengano (Rozčarování).

V únoru 1819 koupil 73 letý Francisco Goya usedlost za městskými hradbami „U toledského mostu“, kterou zcela adaptoval a vyzdobil vlastními malbami. V novém domově však nenašel klid nadlouho.

Neutěšené poměry Španělska, vyostřené absolutistickým panování Ferdinanda VII. (Syna Karla IV.), v něm vzbudily obavy z následků otevřeně projevovaných sympatií vůči novým liberálním a pokrokovým myšlenkám; navíc byl stále osočován za vazby na někdejší francouzskou okupační garnituru.

Proto se rozhodl svou vlast opustit a přijmout dobrovolné vyhnanství. V červenci 1824 odjel přes Bordeaux do Paříže, která jej zdejším nevlídným prostředím zcela zklamala. Po několika měsících bezútěšného života zamířil opět do Bordeaux, tehdy centra španělských emigrantů; mezi nimi konečně nalezl i několik přátel.

V roce 1826 se podvakrát odvážil navštívit Madrid, ale vždy se vrátil zpět do Francie. Na počátku roku 1828 podruhé těžce onemocněl; 2. dubna ztratil schopnost řeči a zůstal na půl těla ochrnutý.

Zemřel v noci z 15. na 16. dubna 1828 jako 82letý a byl pohřben v malé kapli na bordeauxském hřbitově.

Jeho ostatky, smíšené v jednom hrobě spolu s pozůstatky jiného španělského uprchlíka, byly z francouzské půdy vyzdviženy až 29. listopadu 1919, kdy byly převezeny do Španělska a uloženy k poslednímu odpočinku v poutním kostele San Antonio de la Florida pod malby, které vytvořil na vrcholu svých tvůrčích sil i umělecké slávy.

V roce 1927 byl Goyův první hrob převezen do rodné Zaragozy, kde je možné jej spatřit.

Share Button