Extra-Muros: okouzlení architekturou / Slezská galerie

Slezská galerie/ Ostrava/ CZ/ 30. 8. – 26. 10. 2008

Výstava „Extra-muros, okouzlení architekturou“ byla od počátku koncipována a uspořádána na základě fotografického materiálu a recenzí současné architektury, které vybrala a utřídila instituce Cité de l´architecture et du patrimoine (Středisko architektury a národního dědictví) a Francouzský ústav architektury. Tato výstava byla zvlášť přizpůsobena tomu, že bude uváděna v zahraničí, a je zaměřena na architektonické realizace, které odpovídají aktuální situaci z hlediska města, území i podmínek zadání a které nacházejí odezvu v celém světě.

Po stanovení kritického množství vypovídá čtyřicet vedle sebe vystavených projektů o tom, že „dobrá“ architektura není takovou vzácností, jak by se mohlo zdát, a že pokud není na očích, je to nejspíš proto, že není tam, kde bychom ji očekávali, neboť je prostší, skromnější nebo zkrátka méně zahleděná sama do sebe, než bychom si představovali.

V obdobné koncepci doplňujeme tento projekt o regionální prvek – výstavu „Jiné domy 007“. Jde o architekturu rodinných domů moravskoslezského regionu. „To, co jinde není jiné, … ve zdejších podmínkách kulturně upozaděné periferie se novým – jiným – a někdy i „divným“ zdá být.“ (M. Strakoš – historik architektury). V rámci projektu budou v prostorách galerie vystavené plastiky Šárky Mikeskové.


 

EXPOZICE „EXTRA-MUROS“, OKOUZLENÍ ARCHITEKTUROU JE UVÁDĚNA V RÁMCI MEZINÁRODNÍ PUTOVNÍ VÝSTAVY ORGANIZOVANÉ:

CULTURESFRANCE

Jacques BLOT, předseda

Olivier POIVRE D´ARVOR, ředitel

Fanny AUBERTOVÁ MALAURIEOVÁ, ředitelka oddělení uměleckých styků

Alain REINAUDO, zástupce ředitele oddělení uměleckých styků

Yves NACHER, vedoucí oddělení architektury

MINISTERSTVEM KULTURY A SPOJŮ Francouzské republiky

Michel CLÉMENT, ředitel pro architekturu a národní dědictví

Jean GAUTIER, ředitel pro architekturu

Bruno FAVEL, vedoucí mise pro evropské a mezinárodní záležitosti

Véronique DEZOVÁ, manažerka projektu

EXPOZICE VZNIKLA NA ZÁKLADĚ VÝSTAVY PŮVODNĚ USPOŘÁDANÉ INSTITUCÍ CITÉ DE L´ARCHITECTURE ET DU PATRIMOINE (STŘEDISKO ARCHITEKTURY A NÁRODNÍHO DĚDICTVÍ), FRANCOUZSKÝM ÚSTAVEM ARCHITEKTURY A FRANCOUZSKÝM INSTITUTEM V DÜSSELDORFU:

Francois DE MAZIERES, předseda instituce Cité de l´architecture et du patrimoine (Středisko architektury a národního dědictví)

Francis RAMBERT, ředitel Francouzského ústavu architektury

KURÁTOŘI:

Patrice GOULET, kritik architektury

Brigitte BORSDORFOVÁ, ředitelka Francouzského institutu v Düsseldorfu

PRODUKCE:

Myriam FEUCHOTOVÁ, Dorothée BEAUVAISOVÁ, Tove WALLSTEN
(Cité de l´architecture et du patrimoine – Středisko architektury a národního dědictví – a Francouzský ústavu architektury)

Philippe RUAULT (fotografie)

Sylvain ENGUEHARD (grafický design)

Studio 3B (tisk)

PŘEKLAD:

Wordshop, angličtina

Institut Français de Prague, čeština

PRODUKCE VÝSTAVY V OSTRAVĚ:

SPOK – spolek pro ostravskou kulturu

KURÁTOŘI VÝSTAVY V OSTRAVĚ:

Tadeáš GORYCZKA (architekt)
Jaroslav NĚMEC (výtvarník / grafik)

Slovo kurátorů
KRITICKÉ MNOŽSTVÍ

Patrice Goulet / Brigitte Borsdorfová

Třebaže je dnes dosti těžké odolat pesimistické atmosféře, která vládne ve světě, a dosti nepříjemné je zjištění, že se pozornost soustředí častěji na místa, kde není nic k vidění, zatímco místa, která by nás mohla okouzlit, přecházíme bez povšimnutí, je případné upozornit na díla, která, ačkoli se někdy mohou zdát nenápadná a často stojí zcela mimo oficiální proudy, si zasluhují být vystavena.

Již od padesátých let minulého století se vůbec nedá říci, že by moderní architektura zajímala, tím méně fascinovala širokou veřejnost. V porovnání s dobou minulou přítomnost vždy prohrává. Je to opravdu tragické a zřejmě tomu nelze uniknout. Na každou novou stavbu se pohlíží jako na něco, co ještě více hyzdí naše prostředí nebo dokonce přímo narušuje rovnováhu na naší planetě. Z architektury jako by se stala morová rána: každou krajinu nenávratně naruší a města mění v neřiditelná monstra (třebaže jejich srdce jsou pečlivě balzamována). Těmto soudům unikají pouze klenoty, k nimž byla média vstřícná, jako například Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau od Franka Gehryho, které snad našim „novodobým památkám“ , ikonám dynamických měst, otevřou další budoucnost.

Tento pocit není ale úplně přesný. Za všeobecnou průměrností se skrývá množství citlivých, nápaditých a často poetických realizací. Stačí jen otevřít oči. Neodpustitelné totiž je právě to, že je nevidíme, že se na ně nedíváme a především že nedokážeme oddělit zrno od plev.

Jak v těchto podmínkách vzbudit nový zájem o architekturu? Minulost přece jen není vzorem k následování a to, že sny o modernosti byly zmarněny, neznamená, že byly zavrženíhodné. Je zkrátka zapotřebí vyvolat hlad po současné architektuře a tudíž podněcovat zvědavost, útočit na představivost a vzbuzovat touhu zajímat se o ni, ukázat v této souvislosti, jak dokáže být zajímavá, překvapivá, strhující a dodat chuti odkrývat různé příčiny, rozšiřovat si obzory, muset si udělat úsudek.

Kromě rozhodnutí představit jen ta architektonická díla, která dokážou působit na realitu svým kouzlem, jedním z neúčinnějších způsobů, jak změnit pohled na současnou architekturu, je zamíchat karty, vystoupit z úzkého rámce „architektury“, překročit uznávané hranice a zaměřit stejnou pozornost na „architekturu bez architekta“, ať dnešní nebo včerejší. Tato myšlenka není původní, ale má svou platnost (je to alespoň přesně to, co udělali první modernisté, když opěvovali krásu amerických sil, japonských nebo středomořských domů). „Extra-muros“ nabízí v jistém směru tajné dveře, které mají přitáhnout ty, kdo současnou architekturu vždy a priori považovali za nesnesitelnou. Výstava se snaží přimět je, aby změnili pohled na věc, zapomněli na předsudky, neboť promlouvá o dobrodružství, nápaditosti a tvořivosti. Tím je samozřejmě směruje nepozorovatelně k tomu, aby nahlíželi na současnou architekturu jinak než jako na svět sám pro sebe nebo doménu vyhrazenou jen zasvěceným. Z toho také vyplývá rozhodnutí ukázat jen dokumenty čitelné a srozumitelné každému (nenajdete tu žádné plány, příčné řezy ani technické výkresy).

Po stanovení kritického množství vypovídá 40 vedle sebe vystavených projektů o tom, že „dobrá“ architektura není takovou vzácností, jak by se mohlo zdát, a že pokud není na očích, je to nejspíš proto, že není tam, kde bychom ji očekávali, neboť je prostší, skromnější nebo zkrátka méně zahleděná sama do sebe, než bychom si představovali. Neboť není stoupencem žádné školy, není pod ničím vlivem, nesnaží se nutně s někým se poměřovat, bere ohled na ostatní – na osoby stejně jako na místa – a někdy může mít i hlavu v oblacích.

Vystavené projekty vypovídají také o tom, že architektura je ve skutečnosti spíše věcí svobody, velkorysosti, tvořivosti a nadšení než věcí vážnou, přísně logickou a dogmatickou. Že musí být především dobrodružná, vynalézavá, smělá a někdy vtipná, paradoxní, opovážlivá až provokativní. Jakkoli jsou vystavené projekty a realizace každá úplně jiná a každá se na první pohled ubírá jiným směrem, mají některé styčné body, které nám pomohou pochopit, co nás na nich tak okouzluje.

Prvním je jejich rozmanitost. Všichni jsme si jistě vědomi chaosu, který nás obklopuje a který jako by se šířil nezadržitelnou rychlostí, stejně jako se vody moderní doby zavírají nad minulostí. Jistě, můžeme želet harmonie, která se, bez pochyby trochu neuváženě, přisuzuje starým časům. Není ale ve skutečnosti moderní chaos a harmonie starých časů jen mystifikace? Stačí malý odstup a už má takové hodnocení trhliny. Co budeme za dvacet let říkat o dvacátém století? Ať je tomu, jak chce, ten dnešní údajný chaos je, zdá se, přímým důsledkem demokracie: není pánů, jimž by se muselo sloužit, a každý může neomezeně prosazovat své vize. To je více méně v pořádku. Rozšířil se nám obzor a to je očividně zdrojem mnohých potěšení. Chceme si snad stěžovat?

Druhým společným jmenovatelem je svoboda, další důsledek demokracie. Bez ohledu na dogmata, doktríny, vžité představy a všechna a priori, každý může přijít se svým řešením. Nemusí slepě následovat žádného mistra, nemusí mechanicky aplikovat standardní řešení ani se nemusí s rozkoší řídit utkvělými představami o formě. Každá stavba je novou otázkou vyžadující originální odpověď. Nejde o to, že se nemá nikoho dovolávat, ale spíše o to, že kultura má být víceúčelová. Je to trochu jako v kuchyni: skříňky musíme mít plné kvalitních surovin, ale nejdůležitější je dobře je zkombinovat. I kultura musí být oportunní. Nejde o to obdivovat bezvýhradně tu či onu školu, ale o to znát dopodrobna to nejlepší, co kdy vzniklo.

Třetí společný bod: smysl pro dobrodružství a objevování. Časy se mění a volají po vynalézání nových postupů. To můžeme vnímat jako obtíž anebo jako výzvu k tomu, abychom se překonali, jako prokletí anebo jako potěšení. Vlastně se to stále opakuje: jedni jsou rádi v bezpečí svých zdí a druzí se raději toulají jako vítr. Stejně tak jako jinde jsou i v architektuře cestovatelé a domácí typy, jsou ti, kdo upevňují své postavení, a ti, kdo se vydávají v dobrodružství, ti kdo rozumějí, a ti, kdo nic nepochopili, ti, kdo dávají, a ti, kdo berou. Nás budou zajímat především ti, kdo se – a rádi – odvažují otevírat dveře, ti, kdo se donekonečna ptají.

Čtvrtý společný bod: velkorysost. Velkorysost znamená především umění poslouchat druhého a slyšet, co říká, znamená to také chtít tomu dát víc, víc, než bylo požadováno. Dát tomu víc znamená proměnit kontext, zvláčnět prostor, prosvítit ho, vtělit místu kouzlo tím, že mu přidáme na dynamičnosti nebo na přívětivosti, na kouzlu, spirituálnosti, vnímavosti, pohostinnosti. Toto víc může rovněž plynout z mimořádné pozornosti věnované místu a z citlivého zásahu. Je to víc, které nic nestojí a všechno změní.

Pátý společný bod: radikalismus. Dalo by se říci celistvost, pokud tím rozumíme prosazování vlastních vizí až do krajnosti, samozřejmě bez extremistického nádechu, který tato slova dnes mohou mít. Být radikální znamená umět být nesmlouvavý, odolat  záplavě nejrůznějších svodů, nepodlehnout módním trendům, zavrhnout rozmary, znamená to být přesný, intenzívní a hluboký. „Dobrá“ architektura může být tisícerého zaměření, hlavní je, aby se daným směrem vydala bez průtahů. Celistvost to neznamená, že část má být stejná jako celek, jako spíš že všechny části mají být nepostradatelné, včetně třešničky na dortu. Být celistvý neznamená být uzavřený, znamená to neslevovat z vysoké náročnosti.

Šestý společný bod (na pohled protimluv, ale ve skutečnosti základní a zároveň doplňující): lehkost. Bez ní by vše, o čem byla řeč výše, bylo těžkopádné, vydřené a smutné. Bez lehkosti by rozmanitost, svoboda, velkorysost a celistvost nebyly možné. Lehkost to je jemnost, vytříbenost, nevinnost. Je to také humor a vtip. Znamená to nebrat se vážně, relativizovat problémy, umět improvizovat.

Sedmý společný bod: okouzlení. Podlehnout okouzlení znamená věnovat se spíše judu než boxu, milovat Alenku v říši divů, nikdy nezapomenout na půvabné Pohádky tisíce a jedné noci, znamená to být schopen se nechat očarovat a umět očarovat, znamená to vymanit se z panství realismu a otevřít dveře snům.

Rozmanitost, svoboda, smysl pro dobrodružství, celistvost, velkorysost, lehkost a okouzlení dávají dohromady výbušnou směs.

Share Button