Boris Podrecca, Před půlnocí, 4. 4. 2011

Dobrý večer. Patří mezi špičkové světové architekty. Doma je ve Vídni, tam také architekturu vystudoval. Je považován za jednoho z průkopníků postmodernismu. Jeho stavby jsou poezií konstrukce a poctou detailům.  Architekturou plnou středomořského slunce a pokračováním dědictví všeho, z čeho kdy čerpalo mnohonárodnostní rakouské umění. Tak jeho dílo hodnotí znalci.

Profesor Boris Podrecca.

Vy jste se narodil v Srbsku, s rodiči jste žil v Itálii, pak jste studoval ve Vídni, kde také žijete. Jak jste skloubil jižanský temperament s rakouskou disciplínou?
Všude, kde jsem byl a žil, tam jsem si zamokřil nohy. Narodil jsem se v Beogradu, otec tam byl atašé,   pak jsem žil v Terstu, to je mé město   a můj tatínek odtud pochází.   Pak jsem studoval a založil rodinu ve Vídni,  kde také stále žiji.  V Benátkách mám své studio.  Ocitám se vždy mezi moři a řekami, pomysleme na Dunaj a Adrii.  Všechny stavby jsou mým životopisem.  Je to mé životopisné dílo, ze kterého můžeme vyčíst  všechny stanice mého života.  V Číně jsem udělal pavilón pro světovou výstavu. Byl jsem i jinde, ale to je asi profesionální nevěra  k tomuto místu.

Chtěl jste být vždy architektem?
Ne, chtěl jsem být fotbalistou. Hrál jsem fotbal, byl jsem brankářem. Jsem fotbalový invalida, prodělal jsem operaci menisku. Hrál jsem v 1. lize v Terstu v Itálii a také ve Vídni. V té době už jsem byl nakažen uměním, protože jsem měl skvělého učitele, jmenoval se August Černigoj. Byl žákem Pauhause, Kandinského. On mě nakazil virem umění a chtěl jsem se stát sochařem. Studoval jsem pak 2 roky ve Vídni, ale zabývání se stehny a ženskými těly, tato fyzičnost pro mě byla příliš. Začal mě zajímat prostor, který je mezi námi dvěma, vzduch, který je všude. Jak zabalím vzduch, co s ním udělám.   Tímto zaujetím vzduchem jsem se dostal do architektury.

Co je pro architekta důležité? Le Corbusier tvrdil, že dům je stroj na bydlení, ale není architektura odrazem osobnosti daného architekta?
Ano i ne. Mluvím pouze o sobě, nemůže to platit pro jiné architekty, které uznávám. Raději hovořím o archikultuře než o architektuře. V této oblasti, ve které žiji, je tolik barev, vlastností. Známý rakouský kritik pojmenoval to, co stavíme poetikou rozdílu. Já nejsem stylový rasista, ale jsem vždy za prací. To je technika, kterou jsem poznal na severu, i když jsem středozemský člověk. Nechci být narcisem, jsem více architektem. Architektura je užitým uměním. Není to umění v klasickém slova smyslu. Máme spoustu misionářských úkolů. Dnes se ukazuje, že architektura značky labour a turbokapitalismu je užitá a prodává se. Dnes je architektura jazykem značek a to není mou prací. Má práce je v pozadí za věcmi. Mám rád Pirandella a spisovatele, kteří nestojí v popředí, ale za které mluví jejich dílo, knížka, obraz. Umělec nebo architekt je někým, kdo patří do pozadí. Dnes architekti tvoří ve stylu minimalizmu a funkcionalismu, využívají high-tech, vše je přesné bez zbytečných detailů.

Kde hledat duši ve stavbě, která je tak precizní?
Neztrácí se duše mezi jasnými liniemi, kovem, sklem v domě, který můžeme řídit dálkovým ovladačem, mobilem? Chybí mi ta duše. Pan Kraus svého času prohlásil, že já sám jsem duší.   Nemusí jít pouze o klasickou architekturu, která by měla mít duši. My svět balíme, pracujeme s ním. Architektura má velkou odpovědnost. Architektura platí vyšší cenu než umění.  Mezinárodní soutěž v Bolzanu stála 800 mil. eur, myslím, že by to mohla být i miliarda.  Je to inteligentní kompromis. Architektura musí mít atmosféru, musí být maminkou různých světů. Jsou to paralelní světy, jak řekl svého času Robert Musil. Existuje podvojný postoj, který zastává architektura. Plní funkci, abychom lépe žili a neumírali brzy a zároveň je mýtem a symbolem. Tyto dvě vlastnosti, mýtus, symbol a funkcionalita, tvoří umění architektury. Jak to můžeme spojit, pokud jsem v určitém prostoru a pokud se v něm cítím osvobozen?  Dobrá architektura má osvobozovat, nemá člověka nutit do nějakého stylu, nemá ho uzavírat. Architektura je archikulturou.

Jak byste charakterizoval vaši architekturu? V čem je vaše architektura svobodná? Jste považován za mistra detailů, vaše stavby jsou plné středomořského slunce.   Jak se to kloubí dohromady?
Pokud žijeme ve Vídni, tak máme rozmazlená bříška. Nedělám tak dobré detaily proto, že bych to chtěl dělat, nejsem infikován detaily. Mám publikum, které zná mnoho kultury, ví, co chce. Ve východních státech mám potíž. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale tato elitářská společnost, která to promýšlí, ve východních zemích odpadla. Teprve v 3. generace hrají dívky Chopina. Tam máme velké potíže vytvořit si pozici v oblasti kvality. Ve středoevropských městech, kde stavíme, máme publikum, které chce kvalitu. Pak to musím udělat. Na severu jsem se naučil detailům od severských architektů, např. ve Stockholmu u Ralpha Erskina a jiných známých osobností. Tam jsem se naučil mít radost z preciznosti. Když pracuji v Itálii,   např. Muzeum moderního umění v Benátkách, tam se snažím pracovat kontextuálně mezi svým artefaktem a tím, co už je předem dáno. Mezitím by neměly být žádné rozdíly. Jedná se o  stejný čas, ale můj čas je přítomnost a to, na co se dívám, je minulost. Pokud tvořím budovu, myslím na to, co přijde v budoucnosti. Jsem zodpovědný za 3 časy: minulost, přítomnost a budoucnost. Vaše nejznámější stavba je Millennium Tower ve Vídni, které slouží jako nákupní středisko, kancelářská a obytná budova.

Jak byla stavba přijímána odbornou i laickou veřejností? Byla kontroverzní? Jak dalece se v této stavbě snoubí minulost, přítomnost a budoucnost?
Když stavíte věž na Dunaji ve výši 220 m, tak je kontroverzní a je diskutována. Ve středu budeme otevírat uprostřed Záhřebu jeden můj moderní zásah. Je to projekt, který byl také velmi kontroverzní a žádný evropský projekt nebyl takto milován a nenáviděn jako ten záhřebský. Adolf  Wolf řekl jednou inteligentní větu, že novinka, která není žádným zlepšením, je pak  horšením. Musíme být noví, moderní, musíme takto stavět. Nesmíme být scénografy v tomto ohledu. Nesmíme v architektuře způsobovat vlastníma ušima vítr. Stavba ve Vídni je vykřičníkem v syntaxi věty. Vídeň má Dunaj jako hranici. To, co je západní, je zlato, a to, co je na východu, je bláto. Má generace, která vyrostla bez války,  já jsem zástupce této generace. Je naším úkolem, abychom různé hierarchie v různém městě propojili, abychom postavili most, stavěli město na Dunaji. Millennium Tower je znamením, vykřičníkem, který je zaměřený tak, že pokud přicházíme k Dunaji, tak zde máme podanou ruku příchozím a je to zároveň symbol propojení dvou světů, světa bílého a světa černého. Toto byla idea pro  Millennium Tower a je také budovou funkcionální. Jsou tam nákupní centra, kanceláře, restaurace. Denně ji navštěvuje 75 000 lidí, ale má urbánní funkci. Nedávno jste zvítězil v mezinárodní soutěži na zástavbu komunikačního centra severoitalského města Bolzana. Zúčastnilo se 200 soutěžících, porazil jste slavné ateliéry, např. Daniela Libeskinda z New Yorku.

Čím jste v soutěži zabodoval?
Je to tak často, jednou vyhraje ten, jednou onen. Je to podobné jako při dostizích. Je to denní forma, která je nejdůležitější. Je to největší evropská soutěž, má symbolickou hodnotu.
Bolzano má největší příjem na hlavu v Itálii. Snaží se o ekologii, má dobrou pozici mezi Dolomity a Benátkami. Nové Bolzano je pilotním projektem pro celou Itálii i Evropu. Pokud to znamená zvítězit v době turbokapitalismu, který je tak málo sociální, a pokud se podaří dostat zpět k architektuře města, k harmonickému spolužití mezi starým a novým, tak je to úspěch. V různých městech máme velké areály, které jsou znovu používány, což je dobrý nápad. Průmyslové díry se musí oživit. V Ostravě vidíme periférii s nádhernými průmyslovými budovami jsou prázdné, a nevíme, co s nimi budeme dělat. Zdařilý zítřek v Evropě vyžaduje experiment městské stavby. Stavět město je něco jiného než papírový urbanismus.
150 architektů se ucházelo, 10 bylo vybráno, např. Libeskind. Byli to dobří kolegové. Vyhrál jsem, ale je to vítězství papíru. Mám velkou radost, ale největší radostí je, pokud něco  postavíme.

Bude to realizováno?
Určitě, Bůh nás vyslyš, aby to bylo postaveno.

U kterého nerealizovaného návrhu nejvíce litujete,  že nestojí?
Mnohé, např. jsem chtěl postavit velkou mešitu, ohromnou městskou stavbu, to se mi nikdy nepodařilo. Jako bývalý fotbalista jsem snil o tom, že postavím nejkrásnější stadion na světě.
Mohl bych to umět, ale nikdy jsem nebyl pozván k podobnému úkolu. Museli bychom mít 3 životy, abychom uskutečnili všechny své sny. Musíme být realisté, abychom nebyli zklamaní.
Na Zemi stojí desítky staveb, které fascinují svým zjevem a tím, že je člověk díky moderním materiálům postavil, např. stadion v Číně nazývaný Ptačí hnízdo nebo luxusní hotel v Dubaji
v podobě lodní plachty.

Jak poznáme, že nejde o exhibici architekta, ale o promyšlenou stavbu, která má svůj účel?
Vždy byl a bude pojem hvězdná architektura. Není to až tak moderní, dnes máme jiné problémy. Ve světě je stále více boháčů a stále více chudáků. Proto ve střední Evropě je kvalita architektury učiněná střední vrstvou. Vzpomenu na některá města v Itálii. Hrabata a princové byli uzavřeni ve svých zámcích. Církevní elita byla v klášteře, žili tam dobře. Kultura je záležitostí občanské kultury. Je velké nebezpečí, že to ztratíme. Pokud architekti ztratí měšťanskou vrstvu, pak se můžeme stát fotbalisty. Dnes máme málo zdravotních sester a máme příliš primářů. Musíme odstoupit od primariátu hvězdné architektury, musíme se vrátit k jiné sociální odpovědnosti. To mě zajímá.

S jakým nejzvláštnějším zadáním od investora jste se setkal?
Polský architekt Robert Konieczny navštívil před 3 lety Ostravu. Vyprávěl, že za ním přišel klient a chtěl po něm dům, který nemá nikdo na světě.

Vám se to nestalo?
Zažil jsem to. 2Đ3 investoři mi řekli, ať jim udělám to nejkrásnější a nejlepší, co existuje. Znám to i od jiných kolegů. Pokud mi nejsou dávány limity, tak má fantasie nefunguje.  Má  fantasie funguje tehdy, až mi dáte limity, pokud vím, co nemám překročit. Pak se stává, že mě napadne estetické řešení, které mě uspokojuje. Nemohl bych stavět dům ze zlata. Napadá mě další příběh. Nesmím říkat žádná jména, ale stavěl jsem pro 2 známé lidi, které určitě znáte. Musel jsem podepsat, že tyto domy nikdy nebudou zveřejněny. Snažil jsem se odvést dobrou práci. Dostal jsem za ni zaplaceno. Snažil jsem se tyto práce nikdy neukázat. Bolí to, že se k nim nemohu přihlásit a pochlubit se. Nemohu se pochlubit tím, co mě napadlo. To jsou limity, které mi jsou dány. Ale i přesto, když je příliš peněz, tak mě nic nenapadá. V ČR jste realizoval interiér rakouského kulturního institutu a gelerii Oskara Kokoschky v Praze.

Chtěl byste mít více realizací u nás?
Samozřejmě, vaše země je mi blízká. Naši největší architekti moderny pocházeli z Brna, Bohuslav Fuchs, kterého jsem znal osobně, byl Moravák. Podobně Otto Rottweiler, asistent  architekta Plečnika, toho jsem také znal, ten stavěl na Hradčanech. O Josipu Plečníkovi jsem dělal výstavu a s přítelem jsem ho uvedl na veřejnost. Tito lidé jsou spojeni s českou oblastí.
Mohl jsem postavit rakouský kulturní institut, galerii Oskara Kokoschky. Olze Kokoschkové jsem vděčný, že můžeme to jméno použít, byla také z této oblasti. Mnoho věcí mě spojuje s  českým prostorem, s Prahou. Architektura pracuje i s efekty a emocemi. Je to podobné jako mezi mužem a ženou. Vzniká něco atmosférického, co chceme prohloubit. Nejde jen o  melancholie nebo sentimenty, ale jsou to krásné emoce. Pokud bych měl příležitost, rád bych stavěl v ČR než např. v Anatolii.

Jaké emoce ve vás vyvolává Ostrava? Prošel jste si město?

Ano, musím se smát, protože Ostrava je ve Vídni  synonymem pro něco negativního. Pokud Karl Kraus chtěl ukázat něco, co stojí mimo, co se nezdařilo, tak vždy mluvil o Moravské Ostravě. Toto městské stigma v negativním smyslu jsem často poslouchal.   Přesto, neberte to jako falešný kompliment, dnes jsem o tom mluvil se spolupracovníky a Vladimírem Šlapetou v autě, tak Ostrava není taková. Viděl jsem v Ostravě krásná místa, infrastrukturu. Viděl jsem krásné nové stavby, ne ve smyslu laciné novoty, ale velice dobré stavby. Viděl  jsem dobré osvětlení. Mám zcela jiný názor, než měl Kraus. Jedním z problémů Ostravy je vylidnění centra. Lidé v centru už téměř nebydlí a nemají důvod se v centru zdržovat, protože  jejich život se o víkendech odvíjí v nákupních centrech na periferii.

Co tomu říkáte jako architekt, že srdce města je mrtvé, opuštěné? Setkáváte se s tímto fenoménem i v jiných městech?
K tomu vám mohu říci pouze toto. Jsem člověk, který dlouho učí na Harvardu, znám dobře Ameriku a tyto fenomény přecházejí z Ameriky do Evropy tak za 10 let. Podívejme se do  Ameriky a pokud kapitalismus bude vládnout tak, jak vládne, tak ty fenomény půjdou i k nám. V 60. a 70. letech bylo sobotní odpoledne ve znamení přírody, vyjet města, ale postupně  vznikla velká nákupní centra. První to stavěl Fresno, tam stavěl rakouský architekt. Najednou přišel ke slovu svět zážitků,  nakupování je událost, i když si kupuji jen zubní kartáček. My,  Evropané, jsme byli vždy proti tomu, a najednou jsme ukradli městu srdce, jeho duši. Nyní přichází horší fenomén. Vidíme velké koncerny, např. Sony, Nike, které pochopily v dnešní posthistorické době a v našem čase retra, že město je i trhem. Největší tragédií, která je před námi, je to, že velké koncerny s jejich halami se chtějí vrátit do města. To se už u nás děje.   Koncerny si kupují celé městské čtvrti. Opraví krásně fasády, za nimi nic není a za fasádami jsou velká obchodní centra. Do této doby bylo historické centrum klidné, i když nepracovalo tak dobře, ale bylo příznakem identity. Pro staršího člověka bez peněz, který se večer prochází po městě, vidí své město a nyní to tomu člověku ukradneme. To je velké nebezpečí. Je  třeba vidět vylidnění centra i tuto tragédii, kterou velké koncerny vyvíjejí na města.

Závěrem k vám. Co byste chtěl, aby se jednou v encyklopediích psalo o Borisi Podreccovi?

Nebyl špatný architekt, ale možná by byl lepší jako fotbalový trenér.

Říká Boris Podrecca, náš vzácný host.

Zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-pulnoci/411231100252027/

 

Share Button