Boris Podrecca. Architekt / Tereziánské křídlo – Pražský hrad

Tereziánské křídlo/ Pražský hrad/ AWeek/ Praha/ CZ/ 1. 10. – 28. 10. 2012

(výstavu připravil Kabinet architektury / GVUO, kurátoři Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec, 2011)  + katalog

 

Výstava Borise Podreccy, jednoho z předních rakouských architektů, nám otevírá pohled na moderní středoevropskou tvorbu. Střední Evropa, ne ve smyslu „Mitteleuropy“ a její sentimentálně nostalgické interpretace bývalé habsburské říše Claudia Magrise, pro Podreccu znamená mnohem více, než jen žít a působit ve Vídni. Jeho architektura je pokračováním dědictví všeho, z čeho kdy čerpalo mnohonárodnostní rakouské umění: je plná středomořského slunce a pohledu do nekonečné dálky Jaderského moře, severního racionalismu, tradice anglického a francouzského umění. V neposlední řadě v ní můžeme spatřit také vzdálenou hudbu Blízkého východu. Podrecca se nejradši pohybuje uvnitř evropského prostředí a velmi nerad působí jinde. Tím se stává jedním z posledních klasických evropských architektů. Hodně čte, cestuje a především miluje krásu. Jeho kořeny jsou v Terstu, kde se slovanský svět setkává s románským. Jako vídeňský student proto objevil i jinou, pro Rakušany v šedesátých letech minulého století ne moc populární skutečnost, že většina jejich předních umělců pocházela ze slovanského prostředí Čech, Moravy, Slezska a také ze Slovinska, se kterým byl spjat z otcovy strany. Když se začal intenzivně zabývat Plečnikem, tak se okamžitě dostal do konfliktu se svým profesorem Rolandem Rainerem, který byl přesvědčeným zastáncem funkcionalismu a neuznával Plečnikovu neortodoxní variantu tradičního umění. Vše, co bylo za železnou oponou pro západní Evropu jako by neexistovalo. Málokdo poznal Loosovu nebo Hoffmannovu tvorbu v Čechách a kubismus nebo funkcionalismus byl v těchto zemích výjimečnou záležitostí jen několika znalců dějin evropské architektury.

Podreccova první studijní cesta proto vedla za Plečnikem, Loosem a Fuchsem do bývalého Československa. V Praze navštívil Müllerovu vdovu Miladu, která tehdy ještě žila ve své vile, přestože ta v té době fungovala jako budova archivu komunistické strany a nebyla veřejně přístupná. Podrecca navštívil také Ottu Rothmayera a hovořil s ním o Plečnikovi. V Brně byl u Bohuslava Fuchse, který mu otevřel oči pro kvalitu moravského předválečného funkcionalismu. Po návratu do Vídně popsal své poznatky v slovinském časopise Most, jenž vycházel v italském Terstu. Nejvíce se samozřejmě věnoval Plečnikovi v Praze a vinohradský kostel určil jako jeho nejvýznamnější dílo v Čechách. Zmíněný Podreccův článek z roku 1964 pojímá Plečnikovo dílo zcela nově a zůstává zajímavou a dodnes aktuální studií architektovy tvorby. Se stejnou jasnozřivostí analyzoval Loosovu vilu v Praze. V polemice s jeho životopiscem Ludwigem Münzem Podrecca zdůrazňoval, že „Raumplan“ (prostorový návrh) nebyl důsledkem stavební ekonomiky, ale jiné moderní koncepce prostorového řešení. Upozornil také na Loosův vztah ke klasice, který tehdy ještě nebyl dostatečně prozkoumán. Návštěva Čech a Moravy měla pro Podreccu velký význam a tomuto tématu se věnoval ještě v dalších textech, v nichž píše především o Plečnikovi a Loosovi. Jeho patrně nejdůležitější studie byla ale věnována Fuchsovi a vyšla ve známém francouzském odborném časopise L’Architecture d’Aujourd’hui. Do té doby nebylo jméno Bohuslav Fuchs na západě příliš známé. Díky Podreccovi se Fuchs stal významným evropským architektem a zájem o jeho tvorbu vzrostl na mezinárodní úroveň.

O tři roky později organizoval Podrecca ve Vídni první výstavu Plečnikova díla, která byla k vidění ještě v Terstu, a poté se dostala i do Prahy. Politická situace po pražském jaru však způsobila, že k zahájení nikdy nedošlo a výstava se někde v Čechách navždy ztratila. Díky Vladimíru Šlapetovi a jeho přednáškám v zahraničí se vídeňští mladí architekti, kteří patřili do okruhu Gesellschaft für Architektur a mezi nimiž byl také Podrecca, dozvěděli více o předválečné architektuře v Československu a částečně i o Vratislavi, kde působili otec a strýc V. Šlapety. To způsobilo, že všichni opětovně přicházeli do Prahy a seznamovali se s moderní českou architekturou. Podrecca se stal jedním z nejzajímavějších rakouských architektů a jeho přednášky byly vyhledávány i v jiných zemích. Několikrát přednášel o své práci a vídeňské architektuře také ve Varšavě. Uprostřed devadesátých let realizoval Podrecca interiér rakouského kulturního institutu na Jungmannově náměstí v Praze. Podrecca se pustil do práce s velkým zaujetím a entuziasmem. Uvědomoval si, že působí v centru Prahy v nejbližším sousedství Kotěrova Mozartea a Janákovy pojišťovny. Rakouský kulturní institut a galerie Oscara Kokoschky v Praze zůstávají zatím jedinými Podreccovými realizacemi v České republice. Je nutné zmínit také jeho samostatnou výstavu v Tereziánském křídle Pražského hradu, která se konala na sklonku minulého století (1998), a poté byla k vidění ještě v Bratislavě, Terstu a ve Vídni.

Damjan Prelovšek

Další informace o výstavě zde: http://kabinetarchitektury.cz/boris-podrecca/

Share Button