Arata Isozaki. Skici a kresby / Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava

Výstavní síň Sokolská 26, Ostrava / 2. 4. — 17. 5. 2019 / vernisáž 2. 4. 2019 v 17.00 hodin / Klub Atlantik – přednáška Krzysztofa Ingardena: 2. 4. 2019, v 15.30 hodin

Příběh zrození Mangghy je působívým příkladem obyčejné lidské iniciativy, jež se nejen zhmotnila, ale stále vyzařuje ten druh inspirativní odvahy a energie, která je tak potřebná pro přeměnu k lepšímu  všeho co nás obklopuje. Vznik ikonického Muzea japonského umění a techniky Manggha v Krakově zaznamenán unikátním souborem skic a kreseb dokládá jak z nesmělé myšlenky a soukromých prostředků polského filmového režiséra Andrzeje Wajdy, s podporou a ve spolupráci Araty Isozakiho a Krzysztofa Ingardena vyrostl objekt, jež byla roznětkou pro investiční boom v tomto městě a povzbuzením pro vznik dalších pozoruhodných staveb dle vizí mezinárodně uznávaných architektů, jak těch zahraničních, tak i těch místních.

Není bez zajímavosti, že 5. března 2019, v průběhu přípravy této výstavy, se Arata Isozaki stal laureátem Pritzkerovy ceny.

Kryzstof Ingarden, žák a spolupracovník Araty Isozakiho, úspěšný architekt, vysokoškolský pedagog, honorární konzul Japonska v Krakově a mimo jiné také předseda mezinárodní poroty architektonické soutěže na nový koncertní sál v Ostravě přiblíží osobnost japonského architekta a spolupráci s ním v rámci přednášky, která bude předcházet oficiálnímu zahájení výstavy.


autor výstavy | author of the exhibition: Krzysztof Ingarden
kurátoři | curators: Tadeáš Goryczka, Jaroslav Němec / Kabinet architektury

výstava vznikla ve spolupráci a podporou | the exhibition was created in cooperation and with support
Muzeum japonského umění a techniky Manggha Krakov
Centrum kultury a vzdělávání (CKV) Moravská Ostrava


Nad výstavou převzaly záštitu | The exhibition is run under the auspices of

Zuzana Ožanová, starostka Městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz | the Mayoress of the City District Moravská Ostrava and Přívoz


Zuzana Bajgarová, náměstkyně primátora Statutárního města Ostravy | the Vice Mayor of the City Ostrava

ostrava


BIOGRAFIE

Arata Isozaki, laureát Pritzkerovy ceny za rok 2019, se narodil v japonském městě Óita na ostrově Kjúšú před druhou světovou válkou, v roce 1931. Bylo mu čtrnáct let, když bombardovali Hirošimu a Nagasaki, proto zastává teorii, že i když jsou budovy pomíjivé, měli by těšit ty, kteří jimi a kolem nich procházejí. „Když jsem byl dost starý na to, abych začal rozumět světu, moje rodné město bylo vypáleno a na protějším břehu byla shozena bomba na Hirošimu, takže jsem vyrůstal blízko epicentra výbuchu. Všude byly jen ruiny, nikde žádná architektura, žádné budovy a dokonce ani město. Obklopovaly mě jen kasárna a provizorní přístřešky. Moje první zkušenost s architekturou tedy byla její nepřítomnost a já jsem začal uvažovat o tom, jak by lidé mohli své domovy a města obnovit.”

Isozaki absolvoval v roce 1954 na Katedře architektury Fakulty inženýrství Tokijské univerzity a kariéru zahájil stáží u laureáta Pritzkerovy ceny z roku 1987 Kenza Tangeho. V roce 1963, kdy Japonsko, po období okupace spojeneckými silami, znovu získalo svou svrchovanost a usilovalo o fyzickou přestavbu v ovzduší politické, ekonomické a kulturní nejistoty země zdecimované druhou světovou válkou, si založil vlastní ateliér Arata Isozaki & Associates. „Abych vždy našel nejvhodnější řešení, nemohl jsem zůstat u jediného stylu. Změna byla na denním pořádku. Paradoxně se stala mým stylem. Začínal na lokální úrovni, postavil řadu staveb ve svém rodném městě a Fukuoce, rychle však expandoval do Gunmy, Ósaky a Tokia. Neznámější práce jeho rané kariéry jsou Prefekturní knihovna v Óitě (1962-1966, Óita, Japonsko), chodící roboti na Festivalu Plaza v rámci Expo ’70 (1966-1970, Ósaka, Japonsko), Muzeum moderního umění v Gunmě (1971-1974, Gunma, Japonsko) a Městské muzeum umění v Kitakjúšú (1972-1974, Fukuoka, Japonsko).

Isozaki předběhl svou dobu vizí jednotného světa a usnadnil dialog mezi Východem a Západem. Ve své první zámořské zakázce, návrhu na Muzeum současného umění v Los Angeles (1981-1986, Kalifornie, USA), se projevil jako vůdčí osobnost mezinárodní architektury 80. let. Mezi více než stem jeho realizovaných projektů najdeme tyto prestižní mezinárodní stavby: Palác svatého Jiří, víceúčelová sportovní hala navržená pro Letní olympijské hry 1992 (Palau Sant Jordi, 1983-1990, Barcelona, Španělsko); Team Disney Building (1987-1990, Florida, USA); Kulturní středisko v Šen-Čenu (1998-2007, Šen-Čen, Čína); hokejový stadion pro Zimní olympijské hry 2006 Pala Alpitour (2002-2005, Turín, Itálie); Centrální akademie výtvarných umění a Muzeum umění (2003-2008, Peking, Čína); sídlo globální pojišťovny Allianz Tower (2003-2014, Milán, Itálie); Katarské národní kongresové centrum (2004-2011, Dauhá, Katar); koncertní hala Shanghai Symphony Hall (2008-2014, Šanghaj, Čína); Hunanské provinční muzeum (2011-2017, Čchang-Ša, Čína).

V šedesátých letech Isozaki v reakci na rapidní nárůst počtu obyvatel představil svůj projekt vzdušných měst Cities in the Air (1962, Tokio, Japonsko), futuristický plán pro tokijskou čtvrť Šindžuku sestávající z vyvýšených vrstev budov s byty a dopravním systémem zavěšeným nad stárnoucím městem. Přestože projekt nebyl realizován, Isozaki pokračoval v plánování měst rychle se rozvíjejících ekonomik, o čemž svědčí jeho nejnovější projekty v Číně a na Blízkém východě. Prostřednictvím svých kritických článků a jako člen poroty významných architektonických soutěží sehrál významnou roli při realizaci konceptů mladých architektů po celém světě. Šest desetiletí jeho práce se kromě ikonických staveb promítlo také do filozofie, výtvarného umění, designu, hudby, filmu a her.

Je držitelem Výroční ceny Japonského institutu pro architekturu (Architectural Institute of Japan) za Prefekturní knihovnu v Óitě a Muzeum moderního umění v Gunmě (1967 a 1975, Japonsko), důstojníkem Řádu za umění a literaturu (1997, Francie) a nositelem Zlaté medaile za architekturu (RIBA, 1986, Velká Británie). Jako komisař národní účasti Japonska převzal Zlatého lva na Benátském bienále architektury za Japonský pavilon (1996, Itálie), je nositelem Velkého kříže španělského krále za civilní zásluhy (1997, Španělsko), Řádu za zásluhy Italské Republiky (2007, Itálie) a laureátem Ceny Lorenza il Magnifica za celoživotní dílo v oblasti architektury udělované porotou Florentského bienále (2017). Je členem Královské umělecké akademie (Royal Academy of Arts, 1994), Americké umělecké a literární akademie (American Academy of Arts and Letters, 1998) a Japonské umělecké akademie (2017). V roce 1979 byl jmenován do poroty první Pritzkerovy ceny, v níž působil následujících pět let.

Samostatné výstavy představující práci Araty Isozakiho:

Arata Isozaki: Architecture 1960-1990. Muzeum současného umění, Los Angeles (Kalifornie, USA) a Tokyo Station Gallery (Tokio, Japonsko).

Arata Isozaki: Works in Architecture. Brooklynské muzeum (New York, USA), Galerie moderního umění v Boloni (Boloňa, Itálie), Nizozemský institut architektury (Rotterdam, Nizozemsko), The National British Architecture Institute (Londýn, Velká Británie), Muzeum Joána Miroa (Barcelona, Španělsko) a klášter lazaristů Moni Lazariston (Soluň, Řecko).

Arata Isozaki – Electric Labyrinth. Castello di Rivoli, Muzeum současného umění (Turín, Itálie), Muzeum současného umění Serralves (Porto, Portugalsko).

Arata Isozaki UNBUILT. Centrální akademie výtvarných umění, (Peking, Čína), Centrum městského plánování (Šanghaj, Čína), Muzeum umění Guangdong (Kanton, Čína).

 

Působil jako hostující profesor na několik amerických univerzitách: na Kolumbijské univerzitě v New Yorku (New York, USA), na Harvardu (Cambridge, Massachusetts, USA) a na Yaleově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA). Žije a pracuje v Okinawě. Jeho ateliér má pobočky v Japonsku, Číně, Itálii a Španělsku.


Pritzkerovu cenu za architekturu 2019 získal Arata Isozaki

Přesahuje rámec architektury, aby pokládal otázky, které překračují dobu a hranice.

Chicago, Illinois (5. března 2019) – Významný japonský architekt, urbanista a teoretik Arata Isozaki se stal laureátem Pritzkerovy ceny za architekturu 2019, která je na celém světě uznávaná jako nejvyšší architektonické ocenění.

Isozaki byl z mezinárodních řad svých současníků vybrán coby vizionář, který od 60. let uplatňuje vlastní pokrokové přístupy, hluboká oddanost „umění prostoru,“ a nadnárodní metodologii. Plodnému architektovi jsou přiznávány zásluhy o zpřístupnění dialogu mezi Východem a Západem, reinterpretaci globálních vlivů v architektuře a podporu rozvoje mladé generace v oboru. Jeho preciznost a zručnost se projevily v jeho mistrovském používání mezikontinentálních stavebních technik, v interpretaci místa a kontexteu staveb a jejich promyšlených detailech.

V rozhodnutí poroty z roku 2019 se mimo jiné píše: S hlubokou znalostí teorie a historie architektury si osvojil avantgardní přístup a nikdy pouze neopakoval stávající status quo, ale ve své snaze o smysluplnou architekturu vytvářel budovy, které dodnes vzdorují stylistickým kategoriím, podléhají neustálému vývoji a jsou vždy inovativní.”

Isozakiho rané architektonické úspěchy se datují do doby následující po spojenecké okupaci Japonska, kdy země usilovala o obnovu po zničení druhou světovou válkou. „Chtěl jsem vidět svět na vlastní oči, takže jsem nejméně desetkrát procestoval planetu, ještě než mi bylo třicet. Chtěl jsem poznat, jak žijí lidé na různých místech, mnohokrát jsem navštívil japonské vnitrozemí, ale i islámský svět, vesnice v hluboko v čínských horách, jihovýchodní Asii nebo metropolitní města v USA. Nevynechal jsem žádnou příležitost k cestování a při něm jsem si neustále pokládal otázku: Co je to architektura?,” vzpomíná laureát.

Své úsilí vložil nejen do fyzické rekonstrukce rodného města například v případě budovy Óitské nemocnice (Ōita Medical Hall, 1959-60), její pozdější přístavby (Annex, 970-1972 Ōita, Japan) nebo Prefekturní knihovny (1962-1966, Óita, Japonsko; v roce 1996 přejmenované na Art Plaza), ale také do snahy přenastavit fungování vzájemné kulturní výměny mezi východními a západními zeměmi, což umožnilo japonskému vidění světa, zejména v 80. letech, proniknout do evropského a amerického designu.

Isozaki byl jedním z prvních japonských architektů, kteří stavěli mimo Japonsko v době, kdy západní civilizace tradičně ovlivňovaly Východ. Tím se jeho architektura, výrazně ovlivněná jeho světoobčanstvím, stala skutečně mezinárodní,“ říká Tom Pritzker, předseda Hyatt Foundation a dodává: „V globálním světě architektura tuto komunikaci potřebuje.“

Isozakiho stavby působí geometricky jednoduše, ale jsou teoreticky dokonale propracované a velmi účelné. Jeho první mezinárodní zakázkou bylo Muzeum současného umění v Los Angeles (1981-1986, Los Angeles, USA). Kontroverzní a geograficky náročnou stavbu z rudého indického pískovce architekt vyřešil výmluvným pojetím měřítka prostřednictvím vrstvení jednotlivých hmot za použití zlatého řezu a teorie Jin-Jang, čímž poukázal na komplementární povahu vztahu západního a východního myšlení.

Isozakiho avantgardní přístup je proměnlivý, reaguje na potřeby a vlivy daného prostředí prostřednictvím konceptu „Ma,“ spočívajícím ve vzájemné provázanosti času a prostoru.1 Promyšlená spojitost mezi globální univerzalitou a lokální identitou se projevuje v jeho komplexních mezikulturních a interdisciplinárních řešeních, která odrážejí jeho hluboký smysl pro specifičnost kontextu, prostředí a společenských potřeb.

Ceramic Park Mino (1996-2002, Gifu, Japonsko), keramické muzeum umístěné do kaskádovitého údolí plně zachovává okolní vegetaci a zároveň na místní topografii navazuje použitím venkovních teras, vyhlídkových plošin a vyhlídek zhotovených z místních kamenných cihel a keramiky. Palác svatého Jiří (Palau Sant Jordi, 1983-1990 Barcelona, Španělsko) navržený pro Letní olympijské hry 1992 je částečně umístěn pod zemí. Tím architekt minimalizoval profil haly s kapacitou 17 000 osob, a naopak zvýraznil sousední kopec Montjuïc. Klenutá střechy odkazuje na katalánské klenební techniky, zatímco šikmé formy byly inspirovány buddhistickými chrámy. K povrchovým úpravám konstrukcí byly použity místní materiály včetně cihel, dlaždic, zinku a travertinu.

Isozaki je průkopníkem současného vnímání architektury jako globální i lokální. Pochopil, že tyto dvě síly jsou součástí jediné výzvy,“ řekl předseda poroty Stephen Breyer na slavnostním vyhlašování letošní Pritzkerovy ceny a pokračoval: „Dlouhá léta usiluje o to, aby se oblasti světa s dlouhou architektonickou tradicí neomezovaly jen na ni, ale pomáhali ji šířit dál a zároveň se učily od zbytku světa.”

Porota rovněž zmínila laureátův smysl pro štědrost a velkorysost, kterou projevil mnoha začínajícím architektům, jež se později stali významnými osobnostmi ve svém oboru.

Isozakiho dílo prochází šesti desetiletími a čítá více než sto realizovaných staveb v Asii, Evropě, Severní Americe, Střední Americe a Austrálii. Mezi jeho nejprestižnější práce patří Městské muzeum umění v Kitakjúšú (1972-1974, Fukuoka, Japonsko), Cukuba sentá biru, (Tsukuba Center Building, 1979-1983, Ibaraki, Japonsko), Umělecká věž Mito (Art Tower Mito, 1986-1990, Ibaraki, Japonsko), Nara Centennial Hall (1992-1998 Nara, Japonsko), Pala Alpitour (2002-2006, Turín, Itálie), Himalájské centrum (2003-2013, Šanghaj, Čína), Allianz Tower (2003-2014, Milán, Itálie), Katarské národní kongresové centrum (2004-2011, Dauhá, Katar) a šanghajská koncertní hala (Shanghai Symphony Hall, 2008-2014, Šanghaj, Čína).

Isozaki je 46. laureátem Pritzkerovy ceny, osmým pocházejícím z Japonska. Slavnostní ceremoniál předávání ceny se bude konat letos v květnu ve Francii a bude doprovázen veřejnou přednáškou.

1Poznámka překladatele: Podle Arata Isozakiho je nejstarší formou konceptu „Ma“ucu(ro) – „prázdnota“, jak šintoisté označovali volná místa v jeskyních, skalách, dutinách stromů atd. Čas je podle něj rozměr, který má na výsledný prostor nezanedbatelný vliv – prostor se totiž vždy vyskytuje pouze v čase, který lidé „pociťují“ či „prožívají“, a z toho důvodu je vždy specifický, konkrétní a nikdy není stálý. Prostor je nutné vnímat všemi pěti smysly a Isozaki ho chápe jako „pableskující představu, která se objeví v okamžiku, kdy všech pět smyslů provede své rozdílné operace“. (zdroj: Venduly Bělochová: Umělci a umění japonského středověku. Vliv zen-buddhismu a jeho hlavní estetické principy. [Diplomová práce] Olomouc 2013).

Share Button